Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Sedmička oslovila přerovské osobnosti, aby se pochlubily svými domácími mazlíčky.

Adolf Goebel je uznávaný ornitolog. Málokdo o něm ale ví, že je letitým obdivovatelem krásy želv. Zamiloval se do nich už v dětství – a tahle láska ho provází celým životem. Doma má tři vodní želvy, nejstarší z nich má čtyřiadvacet let a jmenuje se Midyn.

"Koupila mi ji manželka a pojmenovaly ji naše děti. Prý vypadá jako Midyn. Co to ale je, dodnes nevím," směje se Goebel. Připouští, že ho želví vášeň stojí dost práce a času, ale úsilí nelituje. "Každá želva má totiž své akvárium a vodu v něm musím vyměňovat po každém krmení, tedy několikrát týdně. Je to zkrátka povinnost," vysvětluje Goebel. S největší láskou ale Adolf Goebel vzpomíná na svou vůbec první želvu, kterou měl – byla suchozemská a dodnes si pamatuje, že se spolu poprvé setkali 6. října roku 1969.

"Bylo mi tehdy patnáct let a v zubech ji přinesl pes od sousedů. Ti nad ní stáli a dohadovali se, jestli by z ní byla dobrá polévka, vycpaný muzejní exponát, nebo popelník. Já jsem je ale přemluvil, aby mi ji dali," vzpomíná. Když domů přinesl želvu, která vyděšením syčela jako had, jeho maminka řekla rázné ne. "Vykřikla: ,Buď půjde z domu želva, nebo já.‘ A tatínek jí se svým typickým humorem řekl: ,Tak běž, mámo,‘" popisuje s úsměvem čtyřicet let staré události Goebel. Suchozemská želva zvaná Voříšek si nakonec i maminku obmotala kolem prstu, vydržela u Goebelů doma bezmála čtyřicet let a staraly se o ni postupně tři generace rodiny.

Krkavec jako dárek

Život bez zvířat si neumí představit ani přerovský disident Vladimír Hučín. Kdyby ho nepostihl komunistický režim, měl by dnes svou veterinární ordinaci a staral se o zvířata. Od malička je totiž miluje. Momentálně mu společnost dělá papoušek, pes a taky nezvyklý domácí mazlíček – krkavec.

"Je to tři roky, co jsem dělal rozhovor, který živě vysílali v rádiu. A tam jsem se při jedné otázce redaktorky zmínil, že od svých deseti let si přeji mít doma krkavce. To jsem ale netušil, co moje zdánlivě nevinná věta rozpoutá," vzpomíná někdejší důstojník BIS Vladimír Hučín. Během chvilky mu telefonovali ze zoologické zahrady v Troji, jestli by tam nemohl přijet – že prý pro něj něco mají. "Do ruky mi dali krabici, ve které byl devítidenní krkavec. To byl opravdu nečekaný dárek," říká Hučín. Neopeřené mládě přijal tak trochu s rozpaky, ale s odhodláním postarat se o něj, jak nejlépe umí. Krkavec dostal jméno Koro.

Vladimír Hučín mu nechal v Uherském Brodě vyrobit speciální voliéru, ale jenom v kleci ho nenechává. Dopřává mu proto podle možností volnost, které černý pták s mohutným zobákem rád využívá. "Musím na něj ovšem dávat pozor. Už jednou se mu podařilo sousedům zničit teploměr, který měli na domě od roku 1944. Dalším rozházel kaktusy a taky si z jedné zahrádky odnesl trs vína," prozrazuje Hučín.

Zvířata hrají důležitou roli i v životě přerovské podnikatelky Lenky Jirků. Kromě toho, že jí dělají společnost v jejím zverimexu, má doma i psa, kočku a také je majitelkou jednadvacetileté klisny Duoly. Ta jí natolik přirostla k srdci, že její podobu nechala zvěčnit na fasádě své prodejny a dokonce je zachycená i na pohlednici, kterou si nechala vyrobit. "Duolu máme jedenáct let a přivezli jsme si ji z Albertova u Opavy. Je to milá a inteligentní klisna," říká Lenka Jirků. A protože rodina bydlí v centru Přerova, je Duola ustájená v obci Prusy, kde ji majitelka třikrát týdně navštěvuje, aby se s ní projela. "Jezdit na koni jsem začala až na stará kolena, bylo mi čtyřiačtyřicet let, když jsem se nadchla pro koně," říká Lenka Jirků. A vzpomíná i na to, že sžívání s temperamentní kobylkou bylo ze začátku těžké – jednou ji dokonce vyhodila ze sedla a její majitelka skončila v nemocnici s pochroumanými žebry. "Byla to tehdy moje nezkušenost, dneska už jsme s Duolou sehrané," uzavírá Jirků.

26.5.2010 magazin.e15.cz