Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Stanislav Stránský při pietním aktu na čestném pohřebišti 3. odboje v Praze-Ďáblicích v roce 2008. Ilustrační foto SBPV.

Stanislav Stránský zemřel po krátké nemoci v Ústřední vojenské nemocnici Praha v úterý 21. února 2012 v odpoledních hodinách.
Pohřeb bude 1.března ve 13:00 ve velké obřadní síni ve Strašnicích.

Stanislav Stránský

* 28.3.1922 Devínska Nová Ves (dnes městská část Bratislavy)
† 21.2.2012 v Ústřední vojenské nemocnici Praha

Vzpomínáme

Po válce působil v armádě. Rotný Stránský chtěl studovat na akademii, ale nelíbila se mu politizace Československé armády, kterou prosazovali zejména komunisté. Svůj názor si nenechával pro sebe, protestoval a byl propuštěn z armády již v roce 1946.

Pracoval jako řidič na ministerstvu zdravotnictví ve skupině zdravotníků, která zajišťovala očkování proti dětské úmrtnosti, později v rámci UNESCO ve skupině dánského Mezinárodního červeného kříže, která se zabývala očkováním proti tuberkulóze. Po únorovém puči v roce 1948 působení zahraničních lékařů ukončil brněnský krajský tajemník KSČ Otto Šling.

Po návratu do Prahy na ministerstvo byl Stanislav Stránský krátce zatčen v březnu 1948. Po propuštění byl přemístěn na práci do západních Čech, kde přešel hranici do Německa. Odtud byl jako kurýr poslán zpět do republiky. Když chtěl navštívit rodiče v Mariánských Lázních, byl 5. dubna 1950 zatčen, obviněn ze špionáže a vlastizrady. V Praze na Pankráci byl odsouzen na čtrnáct let a určen k výkonu trestu v Jáchymově na táboře Rovnost. Prošel i dalšími vězeňskými lágry, kde snášel útrapy vězně komunismu, ale potkal zde i řadu vzácných osobností mezi spoluvězni.

Amnestie po ustavení Antonína Novotného prezidentem v roce 1960 znamenala pro Stanislava Stránského propuštění na svobodu, ale ještě na dalších deset let byl zbaven občanských práv a svobod.

Musel se hlásit StB a odeslán na úřad, odkud byl spolu s Jiřím Kubelíkem, bývalým tajemníkem Československé strany sociálně demokratické, a dalšími umístěn k lopatě a krumpáči do stavebního podniku Průmstav. Později přešel do dílen v Malešicích, posléze byl vyškolen na jeřábníka a pracoval ve stavebnictví u Vodních staveb – až do důchodu.

Na jaře 1968 se podílel na založení klubu K-231, chodil s kýblem vápna a psal nápisy "Havel na hrad!" . Po srpnové okupaci Československa vedoucí činitelé klubu se uchýlili do exilu a činnost organizace bývalých MUKLů zanikla.

K obnovení došlo až po listopadu 1989, kdy byla založena Konfederace politických vězňů. Stanislav Stránský byl zvolen předsedou největší pobočky KPV v Praze, která měla více než 5 tisíc členů. Věnoval všechny své síly památce zemřelých a popravených politických vězňů. S několika kamarády se pustil do pietní úpravy zpustlého hromadného pohřebiště na hřbitově v Ďáblicích. Ve spolupráci s Magistrátem a dalšími podporovateli se mu podařilo vybudovat důstojné symbolické pohřebiště na místě, kde v minulých dobách byly ukládány do společných šachet osoby, jejichž jména měla být vymazána z paměti společnosti. Pro přátele Stanislava Stránského to bylo nepřijatelné.

Stanislav Stránský na počátku devadesátých let postupně pojal podezření, že se věci ve státě, ale i v Konfederaci nevyvíjejí, jak by měly. Požádal tehdejšího předsedu konfederace Rudolfa Pernického, aby se vedení konfederace podřídilo lustraci a vyzvalo k odchodu z konfederace všechny spolupracovníky StB a dalších bezpečnostních složek komunistického státu. Výsledek Stanislav Stránský komentoval slovy: "Místo aby udělali pořádek a vyloučili z KPV ty agenty, tak naopak na mne podali žalobu. Tím ty estébáky přikryli." Postkomunistická justice zafungovala a Stanislav Stránský pak musel Pernickému splácet 100.000 korun, ke kterým byl odsouzen. Zažíval velké zklamání z důvodů dysfunkce justice, právního státu a trpce nesl i "zradu" mnoha bývalých muklů, kteří se za něj tehdy nepostavili a nechali se manipulovat. Na konfederaci zanevřel. V říjnu 1994 založil konkurenční Sdružení bývalých politických vězňů v České republice, kterému předsedal až do posledních dnů svého života. Za člena SBPV přijal i tehdejšího presidenta Václava Havla.

Důkazy o svých tvrzeních, se kterými se kdysi svěřil Pernickému, získal z odboru archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra až 29.ledna 2008. Ani poté se mu nedostalo omluvy ze strany vedení Konfederace politických vězňů.

Přesto neúnavně pracoval pro narovnání postavení bývalých politických vězňů ve společnosti, prosazoval zájmy členů svého sdružení, zasazoval se o zpřístupnění archivů, omezení činnosti komunistických stran, o založení Ústavu pro studium totalitních režimů, o zrušení nehorázných zbytkových trestů politických vězňů i přijetí zákona o třetím odboji.

V roce 2000 byl Stanislav Stránský vyznamenán Medailí Za Zásluhy.

Každoročně se 26.června na Ďáblickém hřbitově z iniciativy Stanislava Stránského a jeho SBPV za účasti vysokých státních činitelů konají vzpomínkové akce na připomenutí památky umučených a popravených politických vězňů – účastníků třetího odboje. Letos si zde návštěvníci připomenou i nedožitých devadesátých narozenin Stanislava Stránského.

Čest jeho památce!

Tisková zpráva SBPV
Za Sdružení bývalých politických vězňů ČR
Ladislav Bergmann - tajemník
Na Bělidle 34
Praha 5 - Smíchov
150 00
tel/fax/záznam: +420 222 323 816
e-mail: info@politicti-vezni.cz
web: www.politicti-vezni.cz

---

Připomeňme si: Konfederaci politických vězňů spoluzakládala StB, bývalý šéf má po letech důkaz

Konfederace politických vězňů byla od svého vzniku infiltrována StB. Mezi zakládajícími členy bylo několik tajných agentů. Bývalý šéf pražské pobočky Stanislav Stránský to tvrdil už před lety, soud mu za to ale dal stotisícovou pokutu. Teď získal dopis ministerstva vnitra, který mu dává za pravdu.

Svůj boj s tajnými agenty mezi politickými vězni začal Stanislav Stránský, sám bývalý člen Konfederace politických vězňů (KPV), už na počátku devadesátých let. Na složky konfidentů StB náhodou narazil při prohledávání materiálů na ministerstvu vnitra.

I dnešní vedení organizace sdružující politické vězně minulého režimu potvrzuje, že u jejího vzniku agenti vskutku stáli.

"Už ale nejsou našimi členy, v řadách konfederantů byli jen na začátku a byli vyloučeni," řekla iDNES.cz současná předsedkyně KPV Naděžda Kavalírová, která je ve vedení organizace od roku 1990. Svým způsobem dává Stránskému za pravdu.

Vztahy mezi ní a bývalým předsedou pražské pobočky jsou však dodnes na bodu mrazu.

Přál jsem si tu mít čisto

"Chtěl jsem organizaci od těch agentů očistit, jenomže jsem nevěděl, že je v KPV skrytá tak ohromná estébácká mafie," přiznal iDNES.cz Stránský. Coby předseda pobočky, která měla asi pět tisíc lidí, doporučil v roce 1992 tehdejšímu vedení, aby zmíněné lidi vyloučilo.

"Poukázal jsem na ně velmi slušnou formou. Doporučil jsem jim, ať jim vzkážou, aby už nechodili, že v KPV nemohou dále zůstat," vzpomíná.

Vše ale dopadlo přesně opačně. KPV nepohodlného Stránského zažalovala, že pošpinil její dobré jméno. Stránský soud prohrál a musel zaplatit tehdejšímu předsedovi KPV Rudolfu Pernickému stotisícovou pokutu.

"Místo aby udělali pořádek a vyloučili z KPV ty agenty, tak naopak na mne podali žalobu. Tím ty estébáky přikryli," řekl iDNES.cz muž, který se s tehdejší prohrou nikdy nesmířil.

Soud prý ani nenapadlo vyžádat si spisy lidí, o kterých Stránský tvrdil, že se Státní bezpečností spolupracovali. "Odsoudili mne přesně podle toho, co napsala žaloba. Tedy právě ti lidé, na které jsem poukázal," vzpomíná Stránský.

Více než prohraných sto tisíc korun ho mrzí verdikt soudu, podle kterého zmíněné lidi urazil. "Představte si tu urážku, že jsem prý pošpinil agenty Státní bezpečnosti," neskrývá ani po letech rozhořčení.

Podle Naděždy Kavalírové však v tehdejší době už zmínění lidé v KPV nefigurovali. "Stránský nás neustále napadal a soud dal za pravdu nám, protože jsme dokázali, že v době, kdy s námi vedl tento spor, tak tito lidé už našimi členy nebyli," vzpomíná na tehdejší při Kavalírová.

"Je mi líto, ale pan Stanislav Stránský byl bohužel vždy v zajetí takových svých zcestných myšlenek. Proto taky ten soud prohrál," dodala.

Pořádek se musí dělat

Konfederace pak svým členům nařídila, aby se s lidmi kolem Stránského nestýkali. Kdokoli tak učiní, měl prý být vyloučen, čímž by přišel o možnost odškodnění za léta věznění. Mnoho lidí se tehdy zaleklo a odešlo.

Ve Stránského pobočce zůstalo něco přes tři sta lidí. S Konfederací se nadobro rozešel a založil konkurenční Sdružení bývalých politických vězňů, které vede dodnes.

Svého přesvědčení se ale nevzdal. I po prohraném soudu se roky snažil dokázat, že měl pravdu. Zřízení nového Ústavu pro studium totalit ho povzbudilo, aby loni v prosinci napsal oficiální žádost na ministerstvo vnitra. Chtěl, aby prozkoumalo, zda zmínění lidé pro komunistickou tajnou policii skutečně pracovali, či ne.

Odpověď přišla do měsíce. Pro Stránského nebyla nijak překvapivá, všechny skutečnosti už dávno znal. Nyní ale má konečně v rukou důkaz, který podle něj nikdo nemůže zpochybnit.

"Je to čerstvé. Není to žádná zákeřná hra, jaké se dopustili oni proti mně," vysvětlil a ukazuje dopis z odboru archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra, který má redakce iDNES.cz k dispozici.

Dokument jmenuje několik agentů zakladatelů

Ministerstvo vnitra v dokumentu jmenuje několik lidí, kteří byli agenty Státní bezpečnosti. Bruno Fagoš, Miroslav Hesoun, Matylda Hojerová-Čiháková a František Melichar byli vedeni ve svazku A jako agenti, Jitka Pufflerová spadala do kategorie I, tedy informátor. Svůj svazek na ministerstvu má i Čeněk Sovák a Ladislav Tonar.

Co těchto několik bývalých politických vězňů a přitom spolupracovníků StB pojilo, je 30. listopad 1989. Tehdy se sešli společně s další asi dvacítkou muklů v salonku hospody U Kotvy ve Spálené ulici a založili Konfederaci politických vězňů.

Organizace, která měla být už ze své podstaty čistě protikomunistická, tak byla od samého počátku infiltrována tajnými agenty.

Další pracovníci StB pak byli ve výboru Konfederace, například Karel Kalenda či Pavel Muraška. I jejich jména zmiňuje dopis, který Stránský drží v ruce. "Hýbali celým KPV, docílili všeho, protože se znali s celým vládním aparátem," říká Stránský.

Matyldu (Hildu) Hojerovou přitom prezident Klaus předloni vyznamenal řádem T. G. Masaryka. Letos pak po ní byla v Praze XIII. pojmenována jedna z ulic.

Stránský nyní hodlá dopis zveřejnit na internetu. Zašle ho prezidentovi, vládě, Senátu a všem politickým stranám. Kromě komunistické, dodal.

Zradili. Často jen kvůli výhodám

Ve volném čase pak chodí studovat svazky zmíněných konfidentů. "Je to k zblití," říká. Mnohé z nich přitom osobně znal. Například s Miroslavem Hesounem kamarádil v lágru, byl to prý milý kluk. O to větší bylo jeho překvapení, když zjistil, že podepsal spolupráci s tajnou službou.

Motivace často byla více než prostá. Podepsali, aby třeba ve vězení nemuseli dělat manuální práci. "Nevadilo jim, že 240 lidí bylo popravených, nevadilo jim, kolik lidí zemřelo v kriminálech, kolik jich bylo vyhnaných, kolik dětí zemřelo, protože nemělo mámu. To je moje bolest. A proto jim to nechci odpustit," uzavřel Stránský.

Pochvaluje si práci Pavla Žáčka, který vede Ústav pro studium totalit, stejně jako ministra Ivana Langera a jeho snahu vypořádat se s bývalými estébáky na vnitru. "Děkuji mu, že se do toho pustil. Všichni ministři před ním se báli, až Langer to konečně udělal," říká Stránský. - čtěte Estébáci na vnitru málem lustrovali sami sebe

Adam B. Bartoš, iDnes.cz 27.3.2008

---

Oběti cizí vůle

Bývalý předseda pražské pobočky Konfederace politických vězňů a nyní předseda Sdružení bývalých politických vězňů Stanislav Stránský ležel na koronální jednotce Vojenské nemocnice v Praze - Střešovicích. Byl tak blízko smrti,že by ho už pan Nerad skoro ani nemusel "srazit ze skály".

Stanislav Stránský prožil mnoho let v komunistickém koncentráku.

Kdo nebyl byť i jen jeden den v policejní nebo v normální vazbě či v komunistickém vězení, nemůže pochopit hrůzy v nich panujících poměrů. Proto ti, kteří pasivně s tímto režimem souhlasili a nic proti němu nedělali, se podílejí na jeho zločinech, zločinech, ať si to přiznají či nikoliv. Je to smutné, ale pravdivé konstatování. Dui fert malis, post tempore dolet, nebo-li kdo pomáhá zlu, po čase lituje.

Stanislav Stránský přežil komunistický koncentrák padesátých let. Mnozí z nás vůbec nevěděli, jaké zločiny páše režim na lidech, které označil za své nepřátele. Když jsem před mnoha lety mohl poprvé vycestovat za hranice tehdy ještě Československé republiky poté, kdy byl Berlín obehnán zdí, zavítal jsem Weimaru. Sešel jsem se s lidmi, kteří v tomto městě žili od svého narození a až do skončení války vůbec nevěděli, že nedaleko je strašný a vyhlazovací koncentrační tábor Buchenwald. Později, když jsem pochopil mentalitu Němců, protože jsem mezi nimi žil, bylo mně jasné proč. Ale v té době, kdy československý i východoněmecký totalitní režim poukazoval na hrůzy nacismu, byla celá řada komunistických koncentráků, o nichž jsme neměli ani potuchy. Ani to však není pro nás žádná omluva. Kdo se chce dozvědět a touží poznat pravdu, ten se jí dozví. Byla to naše zbabělost a náš nezájem o osud naších spoluobčanů.

Teprve tehdy, když někteří z nás se sami do komunistických koncentráku dostali, poznali svůj omyl a své dřívější chyby. Na nápravu a lítost však není nikdy pozdě.

Stanislav Stránský to ani potom neměl lehké v době totality. Pracoval v mnoha zaměstnáních, na různých stavbách, jako pomocný dělník, jeřábník, ale vždy na okraji, vyvrženec a nepřítel za stálého dozoru Státní bezpečnosti.

Po sametovém podvodu jistě jako celá řada z nás měl své představy a ideály o budoucnost nového státu. Bohužel, tyto ideály brzy vzaly za své, když jeho idol, odpůrce režimu a komunistický vězeň Václav Havel si vybral za své spolupracovníky bolševické zločince a navíc je vzal pod svou ochranu. A Stanislav Stránský, sám oběť tohoto režimu, se stal další obětí - tentokrát obětí vězňů totality, kteří se z pozice či Předsednictva či Rady Konfederace politických vězňů na něj vrhli jako supi na kořist.

Zemřela mu žena, byl "vyloučen" Radou KPV z řad politických vězňů(!), pomlouván a osočován. Nejvíce těmi kteří samí mají "máslo na hlavě" a raději ukazují na druhé než na vlastní chyby. Stanislav Stránský byl uštván téměř k smrti. Tentokrát vlastními "bratry" z Rady KPV! Nic horšího už se mu asi nemůže stát.

Přejeme brzké uzdravení.

PS: pan Nerad - mukl. Rada KPV devět členů - agenti Stb. Oni potřebovali likvidaci Stránského.

Zbyněk Čeřovský, Svědomí 5/2009

---

Krédem Stanislava Stránského byla čest, poctivost a pracovitost

Předseda Svazu bývalých politických vězňů zemřel v úterý 21. ledna ve věku nedožitých 90 let.

Jen ti nejodvážnější jedinci se dokáží vzepřít totalitnímu režimu a vytrvale jít za spravedlností a svobodou. Zanedlouho devadesátiletý Stanislav Stránský, který zemřel v úterý 21. února v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, takový byl. Předseda Svazu bývalých politických vězňů (SBPV) se ihned po únorovém převratu v roce 1948 pevně vymezil proti komunistickému režimu a jeho přisluhovačům nedopřál klidné spaní ani po listopadu 1989.

Po pádu komunismu stál Stránský u zrodu Konfederace politických vězňů (KPV) a zároveň byl zvolen předsedou její pražské pobočky a celých Čech. Jenže hned počátkem devadesátých let vytušil, že jeho pražská organizace čítající přes pět tisíc členů je zaplevelená agenty StB. Jen v hlavním městě pak spolu se svými spolupracovníky odhalil 121 takových jmen. S tímto zjištěním se obrátil na tehdejšího předsedu KPV Rudolfa Pernického, jemuž sdělil, že jen v ústředním výboru sedí devět významných agentů a zažádal jej, aby se jich zbavil.

Pernického reakce jej šokovala. V KPV zůstalo vše při starém a Stránský navíc musel čelit trestnímu oznámení, které na něho konfederace podala. Jeho tvrzení, že KPV byla od svého vzniku infiltrována StB, soud odmítl, a naopak mu uložil povinnost zaplatit stotisícovou pokutu za pošpinění jejího dobrého jména. Od té chvíle KPV přestala pro Stránského existovat a roku 1994 inicioval vznik konkurečního SBPV. Vedl jej až do své smrti a do jeho řad mimo jiné přijal i tehdejší hlavu státu Václava Havla.

Velké zadostiučinění mohl Stránský zažívat počátkem roku 2008, kdy se mu podařilo z odboru archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra získat důkazy, které potvrdily jeho někdejší tvrzení o přítomnosti mnoha agentů StB v KPV. Pročítání svazků v některých případech dříve jemu i velmi blízkých lidí však označil za věc hodnou leda tak "k zblití". A nikdy se už ani nedočkal alespoň omluvy ze strany KPV.

Stránský se narodil 28. března 1922 v Devinské Nové Vsi, dnešní součásti Bratislavy. Rok po druhé světové válce byl vyhozen z Československé armády poté, co se hlasitě ohradil proti její politizaci. V roce 1948 byl poprvé zatčen, podruhé si na něj StB počíhala o dva roky později. Za údajnou špionáž a vlastizradu byl odsouzen k čtrnáctiletému trestu, který si odpykával v Jáchymově v táboře Rovnost určeném muklům s nejvyššími tresty. Podle vlastních vzpomínek sdílel pokoj se šesticí bývalých pilotů RAF.

V roce 1960 se díky amnestii dostal Stránský na svobodu, ale ještě na deset let byl zbaven občanských práv a svobod. StB ho poslala pracovat do Průmstavu jako kopáče a nakonec dělal jeřábníka. Ve stavebnictví pracoval až do důchodu. Z polistopadového vývoje nebyl tento svérázný chlapík, v roce 2000 vyznamenaný Medailí Za zásluhy, dvakrát nadšený. Když se jej v prosincovém rozhovoru pro portál Sekuritaci.cz zeptali, které že si ze současných českých osobností nejvíce váží, nerozpakoval se vybalit přímočarou odpověď: "Já bych si vzal vajíčko a na něj bych napsal jedno jméno. To vajíčko bych hodil do vzduchu a nechal bych ho dopadnout na zem. Kdyby se rozbilo, věděl bych, že je to v prdeli."

Tomáš Voldán, Česká pozice 22.2.2012

---

Rozhovor s vězněm komunistického režimu: Stanislav Stránský

Ačkoli hlavním tématem našeho portálu je především soudobá bezpečnost, není možné opomíjet historii. A především komunistické období dalo ostatně základ pro mnoho dnešních problémů na poli bezpečnosti. Následující rozhovor chce připomenout onu dobu očima Stanislava Stránského, jednoho z bývalých politických vězňů. Jeho pro někoho možná i kontroverní názory nemusí nutně odpovídat názorům a stanoviskům redakce, nicméně určitě stojí za přečtení a zamyšlení.

Političtí vězni byli a jsou u nás i ve světě trestáni především za svou politickou aktivitu. Často jsou však formálně odsouzeni i na základě zfalšovaných důkazů či vynucených přiznání za smyšlené zločiny nepolitického charakteru. Komunistické či nacistické režimy často trestaly i celé rodiny například vystěhováním nebo ztrátou zaměstnání. V dnešní době se největší kritika v souvislosti s politickými vězni snáší na země, jako jsou Bělorusko, Čína, Kuba či Severní Korea, lidé jsou však za své politické názory nebo činnost stíháni či vězněni i v demokratických státech.

V komunistickém Československu bylo více než čtvrt milionu politických vězňů. Většina z nich byla odsouzena na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky. O tom, z jakých důvodů režim politické vězně zatýkal, jaké v jeho vězeňských táborech panovaly podmínky, ale také o mnoha dalších otázkách týkajících se československé komunistické minulosti a aktuálních problémů spjatých s tehdejším režimem jsem diskutoval s bývalým vězněm komunistického režimu a současným předsedou Svazu bývalých komunistických vězňů panem Stanislavem Stránským.

Panu Stránskému bych touto cestou ještě jednou rád poděkoval za to, že si na mě udělal ve svém nabytém programu čas, pozval mě do pražské kavárny Imperial na pivo a ochotně odpověděl na mé otázky.

Před 25. únorem 1948, kdy se komunisté definitivně dostali k moci, jste působil v československé armádě. V roce 1946 jste z ní však odešel. Jaký byl důvod vašeho odchodu?
* Já jsem odešel z armády, protože jsem musel. V roce 1946 tehdejší ministr národní obrany Ludvík Svoboda nařídil, že armáda musí být politická, a hlavní důraz kladl na komunistickou stranu. Já jsem byl v té doby rotným a měl jsem přihlášku do akademie. Když tenkrát přišel na pluk generální štáb a jeho major přečetl tyhle podmínky, vystoupil jsem, vzal jsem si slovo a prohlásil jsem, co je to za armádu, kterou povede politická strana a zvlášť komunistická, a řekl jsem, že s tím nesouhlasím. No a samo sebou bylo zle. Druhý den jsem byl pozván k praporu na pluk a plukovník řekl, že mě potrestá buď vojenským soudem, nebo okamžitě odejdu do civilu. A tak mě z armády vyhodili.

Co jste dělal v době po vašem propuštění?
* Pár dní jsem byl bez zaměstnání a pak se mi podařilo prostřednictvím známých najít místo na ministerstvu zdravotnictví jako řidič. Jezdil jsem po republice se skupinou zdravotníků, kteří v té době prováděli očkování proti dětské úmrtnosti. To ale během roku skončilo, a tak jsem nastoupil na UNESCO, kde se tehdy očkovalo v rámci boje proti tuberkulóze. Tohle očkování organizoval dánský Mezinárodní červený kříž ve spolupráci s Nory, Švédy a naším zdravotnickým personálem a naše akce byla jeho součástí. To už se pomalu schylovalo k únoru 1948.

Jak jste tehdy únor 1948 vnímal?
* Ten den jsem šel ráno do práce a ulice už byly plné ozbrojených milicí. My jsme v té době dělali v Brně a tajemník brněnské komunistické strany Schlink si nás asi za týden pozval a zahraničním lékařům dal čtrnáct dní na odchod z republiky, protože prohlásil, že očkujeme proti komunismu. Prostě normální blbec. Tak jsme museli Dány a Švédy odvést na letiště do Bratislavy a do Prahy a naše akce pokračovala bez zahraničních lékařů a zdravotnického personálu. Když jsem se pak vrátil do Prahy, tak mi na vrátnici řekli, že mám venku nějakou návštěvu. Šel jsem se podívat, tam stáli nějací dva fešáci a jeden z nich mi řekl, že jsou ze Státní bezpečnosti a že nemám klást žádný odpor a musím jít s nimi. To už byl březen 1948. Pak jsem byl zatčen.

Jaký byl důvod vašeho zatčení?
* O to se postarali komunisti na ministerstvu. Odvezli mě do krakovské káznice, vydali na mě zatykač a poslali mě pryč. Tohle všechno proběhlo bez soudu. Nevěděl jsem, co se se mnou děje, tak jsem šel na ministerstvo a zeptal jsem se šéfa dopravy pana Bálka, jestli by mě nevzal zpátky. On mi řekl, ať držím hubu a nikomu nic neříkám, že mě odvedli jako na dovolenou. Předal mě do skupiny organizace UNESCO a musel jsem pryč z Prahy. Poslali mě do západních Čech a přesunuli jsme se do Tachova, kde měla naše organizace působit v očkování dětí a školní mládeže. Přijeli jsme do první vesnice, kde se udělala ordinace, pak jsme měli jet na další a já jsem měl mezitím domluvenou schůzku s kluky z Dánska. Zastavil jsem na česko-německých hranicích a řekl jsem, že na poli jsou nějací lidé a že se jich jdeme zeptat, proč nepřišli na očkování. Přišli jsme tam a oni mi řekli, že jsme na německém území a předali nás zahraniční policii, která nás druhý den předala Američanům. Ti nás zavezli do Weidenu, kde nám udělali screening pro vyšetřování a rozdělili nás do dvou skupin. Ty, co utekli jenom proto, že se jim něco nelíbilo, poslali do Norimberku, a nás, kteří jsme utekli z politických důvodů, poslali do Mezinárodní uprchlické organizace. Tam jsem se seznámil s určitými lidmi a jeden z nich byl velitelem policie a zeptal se mě, jestli bych u nich taky nechtěl sloužit. Já jsem odpověděl, že rád, protože jsem sem nepřišel jako uprchlík, který bude akorát sedět na zadku. Chvíli jsem sloužil u policie a jednoho dne jsem dostal úkol a musel jsem odejít zpátky do Československa s nějakou zprávou v zapečetěné obálce. Přišel jsem na naše území s jedním klukem z Plzně, který už v té době utekl z Jáchymova, a ten mi řekl, že do Plzně nesmí a že ho musím vzít s sebou. Vzpomněl jsem si, že mám rodiče v Mariánských lázních a šel jsem za nimi. Tam už nás zatkli doopravdy. To bylo 5. dubna 1950. Odvedli nás do Plzně na Státní bezpečnost a tam se z nás snažili vyprášit všechno, co potřebovali. A když jsi neodpovídal na to, co chtěli, tak ti pomohli. Chtěli ode mě slyšet, s kým jsem se stýkal, proč jsem se s nimi stýkal, kam jsem chodil, s kým jsem tam chodil, co jsem kde vyprávěl, co jsem komu dal, kolik máme zbraní, kolik máme střeliva, kolik máme peněz a tak dále. Když mě zatkli, mysleli si, že mám doma arsenál zbraní a bůh ví kolik tun střeliva. Když pak Státní bezpečnost udělala prohlídku u nás v bytě, všechny věci, co tam po mě zbyly, vzali, vyprázdnili, ale nic nenašli. Nakonec jsem byl obviněn ze špionáže a vlastizrady.

Ve kterém vězení jste v následujících letech pobýval?
* Po vyšetřování na Státní bezpečnosti nás odvedli k soudnímu oddělení v Praze na Pankráci. Tam už to nebylo takové jako v Plzni, kde se člověk musel neustále obávat, že dostane nějakou nakládačku. Tenkrát mě bachař Kocourek přivítal tím, že mi dal hned pěstí do obličeje, a řekl, že takhle vítá každého lumpa. Na cele pro jednoho nás bylo třeba osm nebo deset, takže jsme museli spát ve stoje nebo na zemi na etapy. Na Pankráci jsme jen čekali na verdikt soudu, a když byly nějaké nedostatky při vyšetřování, tak si nás pozvali na doplnění. Můj komplic nakonec dostal doživotí a já čtrnáct let. Pak jsme se rozdělili, já jsem svůj trest vykonával v Jáchymově a můj kolega v Leopoldovu.

Jaké panovaly podmínky v Jáchymově?
* Po tom, co jsme prodělali na Státní bezpečnosti, jsme si zezačátku připadali, jako když jedeme na dovolenou. Ale to se ti jenom zdálo. Když jsme nastoupili, byli jsme rozděleni podle výšky trestů do určitých táborů. Jelikož tábor s největšími tresty byla Rovnost, šel jsem tam. Byl jsem přidělen na pokoj, kde bylo šest pilotů RAF. Všichni jsme byli hladoví. Oni už měli chleba a umělé tuky, protože dělali na šachtě, a my jsme měli jen marmeládu. Nejstarší pilot František Altman nám říkal, abychom to nesežrali všechno najednou. My jsme ho ale neposlechli, a tak nás každou noc čekala úplavice. Pak jsme byli přiděleni na práci do šachet. Jestli byl někdo profesor, dělník, pilot nebo lékař, na to se nás neptali. Nahnali nás do šachty, kam přišel předák a poslal nás rubat skálu. Ukázali nám, jak se to dělá, pak přišli civilové, a to, co staří muklové navrtali a pyrotechnici odstřelili, jsme museli odklidit. Měli jsme danou normu, a když jsme ji nesplnili, tak jsme nedostali najíst, to bylo jednoduché. Materiál byl hrozně těžký a všechno jsme dělali ručně. Když jsme ve dvou udělali čtyři vozíky, mysleli jsme si, že jsme frajeři, ale přitom jsme splnili třeba jen dvacet procent a podle toho jsme dostali jídlo. Dostávali jsme dvacet deka chleba na den, ty jsme hned snědli a do večera jsme neměli co jíst.

V Jáchymově jste pobýval až do vyhlášení amnestie prezidentem Novotným v roce 1960?
* Předtím jsem prošel ještě několika lágry a v každém z nich byla jiná atmosféra, to záleželo na jejich náčelnících. To byli všechno šmejdi a krvežízniví chlapi. To se dneska nechce ani poslouchat, natož potom vyprávět.

Co jste dělal po vašem omilostnění?
* My jsme sice dostali amnestii, ale třeba já jsem byl ještě na deset let zbaven občanských práv a svobod. Nikde jsem se nesměl pro nic hlásit. StB nás poslala na místo, kde jsme se museli přihlásit a druhý den začít pracovat. Kluky od písmene A dál poslali do cihelen, do kamenolomů a na silnice, a mě, jelikož jsem až od písmene S, poslali s Jirkou Kubelíkem, tajemníkem sociálně demokratické strany, pracovat do Průmstavu. To byl tehdy znárodněný stavební podnik a jeho bývalá majitelka tam pracovala ve skladu. Ředitel, přestože byl komunista, se k nám choval alespoň takovým způsobem, že jsme si mohli vybudovat určité postavení. S žádným komunistou jsme se nebavili a práci, kterou jsme dostali, jsme každý den splnili, až do té doby, než Jirka Kubelík dostal infarkt. Když pak po jeho návratu z nemocnice shořel výškový jeřáb a oni potřebovali založit třetí patro stavby panely, přišel jeden člověk ze stavitelství za námi a ptal se, jestli neznáme někoho, kdo by dokázal jeřáb opravit. Jirka Kubelík ukázal na mě, a tak mě vzali, abych se podíval, proč jeřáb nejezdí. Zvedl jsem kryty motoru a viděl jsem, že péra na něm byly už tak zničené, že to nemohlo fungovat. Tak jsem si na ten motor sednul a tlačil jsem na uhlíky, jeřábník dodělal tu práci a ze mě byla hvězda. Asi za týden přijel ředitel poděkovat mi, řekl, že je mě u kopáčů škoda, a zeptal se, jestli bych nechtěl jít pracovat do dílen. Tak jsem šel do dílen do Malšic, kde jsem dělal asi měsíc s jedním klukem, hrozným bolševickým hajzlem. Šel jsem tedy za vedoucím dílny a řekl jsem mu, ať mě odsud pošle pryč. Vedle byla doprava, kde seděl bývalý velkopodnikatel na pile pan Pilsner, a ten vedoucímu řekl, ať mě pošle k němu na autojeřáb. Tak jsem si udělal papíry a dělal jsem jeřábníka.

Jak dlouho jste pak ještě ve stavebnictví pracoval?
* Až do důchodu.

Na jaře 1968 jste se podílel na založení klubu K-231…
* V té době už jsem nebyl u Průmstavu, ale u Lodních staveb, měl jsem kýbl s vápnem a v noci jsem na ulicích po zdech psal nápisy Havel na hrad. Začali jsme zakládat K-231, já jsem konkrétně jezdil po venkově. Tehdy jsme dali do novin malou zprávu o jednom řádku, že pražští muklové se sejdou v neděli na Žofíně, ale místo pražských muklů se sjeli muklové z celé republiky, takže se na Žofín ani nevešli. A takhle to všechno začalo. Existovali jsme ale jen chvíli, protože naši osvoboditelé v srpnu zlikvidovali i nás. Někteří kluci, kterým se podařilo zdrhnout, vzali nějaké věci s sebou a odjeli do zahraničí. Mám dojem, že u nás se bolševikům do ruky moc našich papírů nedostalo. Až do roku 1989 tady byli komunisté, poté se utvořila demokracie a my jsme založili Konfederaci politických vězňů. Tam jsme byli ale jen tři roky. Já jsem byl předsedou pro celé Čechy a pro Prahu a tehdy byla situace taková, že jen v Praze bylo přes pět a půl tisíce muklů, a tak jsme se mezi sebou dohodli, že si uděláme ve svých řadách čistky. V té době už byla protikomunistická nálada úplně otevřená a proti komunistům vystupovali na různých mýtinkách i komunisti. Nechal jsem postavit branně-bezpečnostní komisi, určil jsem tři lidi a řekl jsem jim, ať si sednou, vezmou list po listě a hledají, kdo je agentem a spolupracovníkem StB nebo komunistou. Jen v Praze jsme mezi mukly měli sto dvacet jedna agentů StB. Šel jsem za tehdejším předsedou Rudolfem Pernickým a řekl jsem mu, že v ústředním výboru KPV vedle něj sedí devět významných agentů, a ať zařídí, aby odešli. A víš, co udělal? Nechal je tam a na mě podal trestní oznámení.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že v řadách Konfederace politických vězňů jsou bývalí agenti Státní bezpečnosti?
* V devadesátém prvním roce.

Pojďme se ještě vrátit do roku 1968. Jednou jsem se bavil s pamětnicí srpnových událostí tohoto roku a ona si přesně pamatovala, co 21. srpna dělala. Vy si také pamatujete, co jste ten den dělal?
* Ten den jsem byl na Václaváku, organizovali jsme obrovský majáles a zvonili jsme klíči. Já jsem byl jedním z těch, kteří měli na tom stotisícovém fóru projev. Tam jsem řekl o Petru Uhlovi, že je to lump, a on mě za to zažaloval. A měl pravdu. Pět let jsme se kvůli tomu soudili. On řekl, že nikdy nebyl v komunistické straně a že je trockista. Já jsem tehdy nevěděl přesný termín trockismu a soudce, který nás soudil, to taky nevěděl. Současný předseda ústavního soudu Pavel Rychetský, který tehdy dělal Uhlovi obhájce, to taky nevěděl a prohlásil, že trockismus není komunismus, ale že je založen na stejné ideologii. Nakonec Petr Uhl vstal a řekl, že by byl rád, kdybychom vzájemný spor ukončili, a zeptal se mě, jestli mu podám ruku. Tak jsme si podali ruku a tím okamžikem bylo všechno anulováno. Potom mě ale volala paní Uhlová a říkala, že bych se měl jejímu manželovi omluvit. Já jsem jí řekl, že nemám proč. Když byl potom první sjezd Charty, dostal jsem čestné místo v první řadě a vedle mě seděl i Petr Uhl. Přišel a celou dobu dělal, že mě nevidí.

Jaký je váš vztah k Petru Uhlovi dnes?
* Nestýkáme se, ale nejsme nepřátelé, Když se potkáme, pozdravíme se a jdeme dál. Kdyby to byl nějaký hajzl, tak bych mu ruku nikdy nepodal.

Zmínil jste se o Chartě 77. Jak jste se tehdy dozvěděl o její činnosti?
* U Lodních staveb byli nějací kluci, kteří místní Chartu vedli a tiskli pro ně noviny. Jednoho dne za mnou přišel generál Hohl, který byl tehdy plukovníkem, a zeptal se mě, jestli bych jim nechtěl s tisknutím novin pomoc. Předal mi tiskárnu, a tak jsem pro Chartu 77 tiskl noviny.

Jak se na činnost Charty 77 díváte dnes?
* Mě osobně Charta 77 zklamala. Jelikož jsem se po listopadu 1989 zajímal o záležitosti tajných služeb, zjistil jsem, co je to za lidi, kteří Chartu postavili a vedli. A to jsem se tam seznámil s pár prima lidmi. Byl tam Honza Ruml, jeho tehdejší náměstek na ministerstvu vnitra Miloš Zeman a další lidé, se kterými jsem se dlouho stýkal. S Honzou Rumlem jsme se rozešli kvůli tomu, že kryl estébáky. Vjeli jsme si do vlasů a od té doby nejsme kamarádi. Z našich lidí, kteří se do Charty dostali, se stali šmejdi. V první federální vládě bylo pět muklů a z toho čtyři byli agenti. To mě zradilo. Když jsem si pak pozval Václava Havla, abychom mu předali legitimaci KPV, zeptal jsem se ho, jak je možné, že jako prezident nemá mezi svými poradci ani jednoho mukla. On mi odpověděl, že neví, co by tam muklové dělali, že by akorát odepisovali na sprosté dopisy plukovníkovi Čeřovskému, který tenkrát seděl v první řadě a všechno viděl a slyšel. Čeřovský byl s Havlem v cele na Borech a řekl mi, kdo je Havel. Tehdy jsem si o Havlovi udělal obrázek, který mám jen pro sebe a nikomu ho neřeknu. Čeřovský byl před rokem 1968 zatčen jako plukovník a je plukovníkem pořád. Nedali mu vůbec nic. Takže takové je pozadí. A to se mi nelíbí. Tohle se odráží až do dnešní situace, kdy vidíš kal, jak ze dna pomalu stoupá nahoru a usazuje se jako ty kraviny na rybníku. Ti, kteří chtějí přijít do vlády nebo do parlamentu s dobrým úmyslem, ani nemusejí nikam chodit. Za rok je po nich. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.

A co 17. listopad 1989? Byl jste zase na Václaváku zvonit klíči?
* To víš, že jsem tam zvonil, byl jsem až u balkónu. To ani jinak nešlo. Ale od té doby se stalo hrozně moc. Moc dobra i moc zla. Především jsme udělali spoustu práce. Když jsme se jako političtí muklové zorganizovali v KPV, v celé republice nás bylo obrovské množství. Přihlášky k nám chodily lavinově. Přicházeli lidé, o kterých jsme nevěděli, kdo a odkud jsou, a všechny jsme museli prověřovat. Tím jsme si udělali spoustu nepřátel. Než se dalo všechno dohromady, trvalo to tak dva, tři roky. Žádali jsme, aby to samé udělali i v Brně, ale od nich jsme nedostali ani jednu hlášku. Já jsem tehdy nebyl organizátor žádných velkých spolků a všechno jsem se musel učit. Museli jsme v organizaci založit nějaký systém a určit, co je politika, co je úmysl trestného činu, co není úmysl trestného činu a tak dále. Nikdo z politiků nám s tím nepomáhal, protože k nim jsme neměli důvěru. Tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová a další byli orazítkováni srpem a kladivem na čele. Takovýhle tam byli lidé.

Myslíte si, že listopad 1989 přinesl nějaké změny v našem společenském myšlení?
* Ten den měl obrovský význam. 17. listopad byla změna v celém národě. Ten se sice rozpoltil, protože tady bylo devadesát osm procent lidí, kteří byli členy komunistické strany. To jsem vytknul i Havlovi, zeptal jsem se ho, proč nezrušil komunistickou stranu, a on mi odpověděl, že nemohl zrušit komunistickou stranu, když devadesát osm procent národa byli komunisté, a že by musel zrušit celý národ. Když postavili první vládu, jejími největšími oporami byli komunisti. Ať už to byli Dubček, Čalfa, Dlouhý nebo další. Uhdemu jsem to řekl do očí. Dřív psal ódy na Gottwalda a dneska je najednou obrovský demokrat. Ale jinak byl 17. listopad vzpruhou pro národ. A nejenom pro náš. To byla vzpruha pro celý protikomunistický odboj v Evropě. Politický vliv a význam to má ohromný, protože jsme si dokázali něco vytvořit, aniž bychom ztratili větší počet lidí. Těch pár, kteří to odnesli v listopadu nebo při příchodu vojsk, není nic proti ostatním národům, které proti komunismu bojovali. My jsme sice měli dvě stě čtyřicet tři popravených, ale vždy podle nějakého zákona. Na druhou stranu je pravda, že žádná poprava není lidská, a co se týká popravy Milady Horákové a jejích společníků, ti byli prachsprostým způsobem udušeni a podle žádných předpisů popraveni nebyli.

Zmínil jste se, že Václav Havel po listopadu 1989 odmítl zakázat komunistickou stranu. V současné době se stále diskutuje o tom, jestli by tato strana měla být zakázána nebo ne. Myslíte si, že by komunistická strana měla být zakázána?
* Já mám k těm soudruhům takovou lásku, že bych je zakázal za hodinu. Ale opravdu zakázal. Tak, jak to udělali v Německu s nacisty, kde tehdejší kancléř Konrad Adenauer vystoupil a řekl, že už nikdy žádná nacistická strana nebude. Jenže tady u nás už je pozdě. Když jsme jim dali příležitost, že mohou být zastoupeni v parlamentu, a současná politická situace vypadá tak, že se komunisti dostanou na druhé, třetí místo, tak budou mít ve vládě své zastoupení.

Zmínil jste se také o Miladě Horákové. V prosinci minulého roku udělil prezident Václav Klaus amnestii Ludmile Brožové-Polednové s přihlédnutím k jejímu věku a k tomu, že si již část trestu odpykala. Souhlasíte s jeho rozhodnutím?
* Brožová si žádný trest neodpykala. Ona byla ve věznici ve Světlé, kterou já znám velmi dobře, protože jsem donedávna držel nad věznicemi patronát. Znám obě ředitelky, které tam byly a byl jsem se tam podívat i osobně. To není žádná věznice, ale sanatorium pro ženy s dětmi, které se dopustily trestného činu. Tu Polednovou bych dal nejradši zavřít na Špilberk.

Letos v srpnu zemřel Ctirad Mašín. Jeho úmrtí znovu vyvolalo diskuzi o třetím odboji a jeho legitimitě. Souhlasíte s ozbrojeným odporem, který skupina bratří Mašínů v padesátých letech proti komunistickému režimu vedla?
* Já jsem voják a musím říct, že to, co oni dokázali, by moc dalších vojáků nedokázalo. Oni měli dvě, tři pistole. Ale kdo vyvolal ten konvoj třídního boje? Ti, kteří byli v té době ozbrojeni, tedy komunisté, esenbáci a lidové milice. Jak je možné, že byla civilní složka ozbrojena? Před skupinou bratří Mašínů já smekám. Jediné, co jsem vytýkal jednomu z členů skupiny Milanu Paumerovi, bylo to, že se nechal stáhnout do KPV.

Na Konfederaci politických vězňů narážíte poměrně často. Jaký k ní máte vztah?
* My jsme samostatná organizace se svými předpisy a stanovami a s nimi nemáme co dělat. Kluci od nich za mnou normálně chodí, protože nebýt současné předsedkyně KPV Naděždy Kavalírové, k žádnému rozdělení by nedošlo. My jsme založili druhou organizaci, měli jsme ohromný stav lidí, kteří se k nám hlásili, a ona tehdy vydala takový podvodnický trik, že všichni političtí vězni, kteří nejsou členy KPV, nedostanou odškodnění, přestože to bylo určeno podle zákona sto devatenáct, a ne podle KPV. A ti poseroutkové, kteří u nás byli a byli materialisté, se vrátili zpátky k nim. Kavalírová už má dneska přezdívku rudá carevna a po mě chtějí, abych jim pomohl ji zlikvidovat. Přitom nedávno měli v Olomouci volby, zase si ji zvolili a hned druhý den mi volali a ptali se mě, co mají dělat. KPV je jiná organizace a já s nimi žádné styky nevyvolávám. My se díváme, jestli máme před vlastním prahem vždycky uklizeno, aby na nás nikdo nemohl a abychom neměli takové potíže, jako oni.

Vy se tedy v současné době soustředíte na vaší organizaci Svazu bývalých komunistických vězňů. Jaká je hlavní náplň její činnosti?
* My máme až na pár výjimek podobné stanovy jako KPV. Oni jen vypustili paragraf šest, který se vztahuje na členství v komunistických organizacích. Jediné, co nás mrzí, je to, že nám členové umírají a nemáme koho nového přijmout, protože žádní noví političtí vězni nejsou. Ale já jsem za to, že nemusíme vychovávat další politické vězně, rád. Já vždycky říkám, že dokud žije v naší organizaci poslední mukl, bude tato organizace stále existovat. My obhajujeme především ctnost politického vězně. To je naší prioritou, to je pro nás svaté. To, jestli dostane vězeň odškodnění, je pro nás druhořadé. To je věc státu a národa. U nás se ještě nestalo, že by se někdo s někým pohádal. To, že v KPV vyhazují členy za to, že nesouhlasí s návrhem paní Kavalírové, u nás neexistuje. Já všem říkám, že přišli dobrovolně a dobrovolně mohou také odejít.

Kdybyste měl ze současných českých osobností vybrat někoho, koho si nejvíc vážíte, kdo by to byl?
* Já bych si vzal vajíčko a na něj bych napsal jedno jméno. To vajíčko bych hodil do vzduchu a nechal bych ho dopadnout na zem. Kdyby se rozbilo, věděl bych, že je to v prdeli.

A kdybyste mohl prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázat cokoli současné mladé generaci, co by to bylo?
* Víš, co je to čest? Být čestný, poctivý, pracovitý a mít smysl pro povinnost. S tímhle jdi poctivě celým světem a nikdy se neztratíš. Stačí jedna úchylka od toho, co jsme si dneska řekli, a už budeš úchylkářem napořád.

Rozhovor zpracoval: Vítězslav Kozelek, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU, Sekuritaci.cz 2.12.2011

---

StB infiltrovala založení KPV

'Šokující' ministerský svazek vyvolává napětí mezi politickými vězni

Porevoluční atmosféra ranných devadesátých let dala vyrůst spektru politických hnutí dříve komunistickou vládou potlačovaných. Jedna z největších a nejvíce se vyjadřujících těchto skupin je vytvořena z jedinců, kteří utrpěli drsnými křivdami ze strany předchozího režimu – politických vězňů.

S přibližně 80 000 původních členů byla v průběhu tzv. Pražského jara 1968 zformována první občanská asociace politických vězňů, K-231, ale tři roky poté (mělo být tři měsíce poté, pozn. Stanislava Stránského) byla komunistickým vedením rozpuštěna. V roce 1989 bylo revolucí legitimizováno disidentské hnutí, jehož počet členů poklesl k 5 000. Nicméně se diaspora dřívějšího K-231 organizovala do skupiny s lobbystickou silou založením Konfederace politických vězňů (KPV).

Reprezentujíc zájmy asi 8 000 dosud žijících vězňů vlastní dnešní občanské asociace všechny zdroje silné politické lobby. Avšak nedávno ověřené důkazy infiltrace StB nebo komunistickou tajnou službou otřásají jejich jednotou.

V počátcích členové KPV udržovali těsné svazky, které se vyvíjely už ve vězení. Navzájem se oslovovali jako "bratr" a "sestra" a sami sebe označovali jako MUKLy – zkratkou pro "muže určeného k likvidaci", což bylo oficiální označení komunistické vlády pro politické vězně.

"Tehdy se zdálo, že celá MUKLovská rodina drží pospolu," vzpomíná bývalý politický vězeň Stanislav Stránský, který v stalinských věznicích strávil celé desetiletí padesátých let.

Navzdory tomu tento bratrský přístup, tato harmonická atmosféra brzy pominula. Krátce po založení organizace začalo vedení KPV čenichat spolupracovníky StB ve svých řadách.

"Nikdo z nás nemohl vědět, kdo agentem byl a kdo ne, ale několik lidí jsem podezíral od samého začátku," řekl Stránský.

Ve světle těchto podezření KPV pověřila v roce 1991 Stanislava Stránského, aby vytvořil vyšetřující komisi, která měla prověřit členy organizace.

Se svolením vlády zpřístupňovala tato občanská komise dokumenty Ministerstva vnitra, zanechané po oficiálně nefunkční StB, které odkrývaly takové důkazy spolupráce, že to Stránského až šokovalo.

"Bylo vždy mým cílem očistit organizaci od těchto agentů," řekl mi. "Co jsem v té době nevěděl byla skutečnost, že se v KPV skrývala celá estébácká mafie.

Nejkontroverznější objev Stránského komise hrozil zničit KPV v samých základech. Podle řady dokumentů, včetně dopisu ministra vnitra z prosince 2007, alespoň sedm z 39 politických vězňů, kteří se v listopadu 1989 shromáždili v jedné pražské hospodě k založení KPV, kolaborovalo s StB.

"StB byla v té době ještě stále plně funkčním orgánem. Estébáci si mysleli, že změna režimu byla jen přechodnou záležitostí a že jejich povinností je udržet lidi jako jsme my na uzdě," říká Stránský. "Nasazením svých agentů do KPV chtěli naší rodinu rozbít."

Vedení KPV shledalo Stránského tvrzení těžko stravitelným a v roce 1992 ho z organizace vyloučilo a žalovalo pro pomluvu. Nakonec soud, který Stránský popisuje jako "komunistický pozůstatek" údajně vyřadil inkriminované dokumenty z případu a nařídil Stránskému zaplatit pokutu 100 000 Kč.

Zděšen chováním konfederace přeměnil Stránský pražskou pobočku KPV, jíž předsedal, do Sdružení bývalých politických vězňů, které z konfederace odešlo. Dnes čítá okolo tří set členů.

Vztahy Sdružení s KPV zatím zůstávají napjaté. "(Stránský) nás nepřetržitě atakuje a v náš prospěch mluví soud, protože my jsme dokázali, že ti agenti StB v době přelíčení už nebyli našimi členy," říká předsedkyně KPV Naděžda Kavalírová v odpovědi na článek Idnes.cz ze 27. března tr., uveřejňující loňský prosincový dopis ministra vnitra, který potvrzuje správnost Stránského domněnek.

Avšak její společník, první místopředseda KPV Čestmír Čejka připouští, že Stránský má pravdu. "Nepopírám, že agenti StB byli v prvním roce existence KPV jejími členy," říká. "Někteří z nich dokonce hráli aktivní úlohu v zakládání organizace." Je také možné, dodává ještě, že někteří z těchto agentů zůstávají v organizaci až do roku 1995.

Nešťastný konec

Po prolistování svazku inkriminovaných dokumentů zveřejnil Stránský jména spolupracovníků StB, kteří byli z KPV vyloučeni. Někteří zpočátku hrozili, že budou KPV žalovat pro poškození jejich dobrého jména. Jiní, podobně jako Adolf (správně má být František, pozn. překl.) Rezek, přiznali svou vinu. "Přišel ke mně v slzách a vracel mi svou členskou legitimaci," vzpomíná Stránský.

Tak jako mnoho spolupracovníků StB podlehl údajně Rezek tlaku estébácké moci. Vyhrožovali mu zabavením nákladního auta, pokud spolupráci nepodepíše. "Nemocný a odcizen od svého syna, který poté, co objevil otcovu spolupráci s StB se od něho distancoval, zemřel stárnoucí Rezek nedávno zcela opuštěný ve své chatě," říká Stránský. "Když ti příslušní vězňové podepisovali souhlas se spoluprací, StB jim nejednou slíbila, že se dostanou ven," dodává. "Některé z těch osudů jsou hrozné, ale co s tím můžete dělat? Myslel jsem si, že je to kamarád a čestný člověk. Ale to nebyl."

Podle Pavla Žáčka, ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, který zločiny komunistické vlády dokumentuje, odkrývání takovýchto temných zákoutí minulosti je úkolem, kterému se nelze vyhnout.

"Tento druh katarzí je nezbytný k tomu, aby společnost mohla jít kupředu, a to se týká nás všech," říká. "Pro každou společenskou skupinu je důležité objevit pravdu o její minulosti za každou cenu."

Co říká druhá strana . Ano věděla o tom. Ale jí to nevadilo jako to nevadilo dalším členům KPV.

Markéta Hulpachová, The Prague Post 2.4.2008

---

Matku Mašínových pohřbili do hromadného hrobu s dětmi vězeňkyň

Ďáblický hřbitov v Praze skrývá smutné tajemství. V jednom ze zdejších hromadných hrobů leží 37 novorozeňat. Dcera politické vězeňkyně Zdeny Mašínové se to dozvěděla už v 50. letech při pátrání po hrobu své matky. Vše potvrdila až po revoluci zjištění bývalých politických vězňů.

Zdena Mašínová mladší, sestra nedávno oceněných bratří Mašínů, začala v roce 1956 pátrat, kde je pohřbená její maminka.

"Má matka zemřela v roce 1956 v pankrácké věznici na rakovinu," řekla iDNES.cz Zdena Mašínová. Ve vykonstruovaném procesu byla odsouzena na 25 let kvůli odbojové činnosti svých synů. Do vězení nastoupila už těžce nemocná.

"Její tělo mi nechtěli vydat, dlouho jsem proto pátrala, kde skončily alespoň její ostatky," líčí dcera smutný příběh. V té době jí bylo třiadvacet let a žila - jako dnes - v Olomouci. Komunistickým režimem byla i ona kvůli svým bratrům po celý život perzekvovaná.

Hrobníkovo tajemství

"Poradil mi až jeden člen SNB, který mě poslal za hrobníkem ďáblického hřbitova. Ten mě nakonec nechal za úplatu nahlédnout do plánku pohřebiště. Zjistila jsem, že matka byla pochována ve společném hrobě, kterým se říkalo šachty," popsala iDNES.cz Mašínová, jak se jí nakonec podařilo hrob objevit.

Šachet bylo po levé straně u hřbitovní zdi hned několik. Do každé se vešlo dvaatřicet těl. "Byly do nich ukládány podle informací hrobníka děti, které se narodily v padesátých letech ženám vězněným na Pankráci," doplnila Mašínová.

Většinou nežily déle než několik dní, často zemřely hlavně kvůli nekvalitní péči. "Když v hrobě dlouho neměli plný počet, doplňovali to dospělými osobami. V jedné takové šachtě byla proto pochovaná i má matka," vysvětlila Mašínová.

O hrozivém zjištění neměla však kromě hrobníkových slov jediný důkaz. Místo brzy zarostlo a zpustlo.

"Byla jsem se tam podívat. Zavezli to hřbitovním smetím a později z toho udělali smetiště. Stala se z toho úplná džungle," řekla Mašínová. Místo posledního odpočinku své matky pochopitelně nesměla nikdy označit.

Stránský: Ten příběh slyším poprvé

Oficiálně se její informace potvrdily až na začátku devadesátých let, kdy se do pátrání po obětech komunismu zapojila Konfederace politických vězňů.

Ta se o desítkách hromadných hrobů dozvěděla ze svých zdrojů. Známky po jámách byly navíc v terénu díky propadlé půdě stále patrné.

S velkým úsilím se jim během následujících let podařilo místo pietně upravit a jednotlivým obětem vztyčit pomníky. Vzniklo tak Čestné pohřebiště třetího odboje s dětským hřbitůvkem opodál.

"Jednoho dne se za pomníkem na dětském hřbitůvku zčistajasna objevil pomníček Zdeny Mašínové," řekl iDNES.cz Stanislav Stránský ze Sdružení bývalých politických vězňů, který s myšlenkou úpravy místa přišel a na současné podobě památníku roky pracoval. "Nikdo jsme nevěděli, co to má znamenat," dodal.

A dodnes se cítí zklamán, že ho Zdena Mašínová mladší neoslovila a nenechala maminku pohřbít na čestném pohřebišti, kam podle jeho slov tato významná žena patří.

Příběh její dcery i důvody, které ji vedly k tomu, aby pomník mamince postavila právě vedle dětských hrobů, neznal. "To slyším poprvé," přiznal Stránský při rozhovoru s iDNES.cz.

Dětský hřbitov vzbuzuje otázky

Oto Stehlík z Dokumentačního střediska Konfederace politických vězňů je trochu skeptik. "Vidím to trošinku jinak, je to problematická otázka a je tam řada nejasností," řekl iDNES.cz. "Nedomnívám se, že by se tolik dětí mohlo narodit politickým vězeňkyním, tam se jedná o desítky dětí," vysvětlil svou úvahu.

Stanislav Stránský připustil, že ne všech sedmatřicet pohřbených dětí patřilo politických vězeňkyním. "Dejme tomu, že tam je sedm dětí, které patří politickým rodinám. Zbytek jsou děti, které se prostě také narodily ve vězení," poznamenal.

Přesto se rozhodl vzít dětský hřbitůvek na starost. "To dítě se narodilo za mříží. Jakým právem? Novorozeně nemůže za to, že maminka byla zavřená. A mně je jedno, jestli byla zlodějka nebo politický vězeň," vysvětlil, proč se rozhodli dětský hřbitov přičlenit k čestnému pohřebišti.

Dodnes je však problematické zmapovat, kde přesně se kdo nachází. Na čestném pohřebišti mají totiž pomníky oběti z celé republiky. Přesné popisy hrobů chybí. "Materiály, které k tomu byly, shořely při jednom ze dvou požárů. Oheň zničil základní knihy, které by některé věci upřesnily," vysvětlil Stehlík.

Podle něj je dnes nejlépe zmapován pouze jediný hrob, ve kterém leží páter Josef Toufar, zavražděný komunisty ve vykonstruované aféře tzv. Číhošťského zázraku. Protože se jeho případ v šedesátých letech znovu otevřel, vytvořila se tehdy podle původního nákresu kopie hrobu. U ostatních hromadných hrobů však podobně podrobné informace chybějí.

příběh Čestného pohřebiště

Odpočívají zde i atentátníci na Heydricha

Na ďáblickém hřbitově jsou hromadných hrobů desítky. Do zdejších jednasedmdesáti šachet se pohřbívalo už od roku 1943, takže kromě obětí komunismu zde leží i bojovníci protinacistického odboje. Ostatky nepohodlných se zde ukládaly až do roku 1961.

Leží zde například atentátníci na Reinharda Heydricha Kubiš a Gabčík i parašutisté z výsadku Silver A Bartoš, Valčík či Potůček.

Jen pár kroků od hrdinů odboje leží i nacističtí zločinci, K. H. Frank, Harald Wiesmann, odsouzený za vyhlazení Lidic, či protektorátní ministr Emanuel Moravec.

Oběti komunistické zlovůle

Podle Stanislava Stránského ze Sdružení bývalých politických vězňů bylo smutné tajemství ďáblického hřbitova objeveno už v roce 1968. Tehdy se začalo pátrat po tom, kam byli komunisty popravení vězni ukládáni. Větší možnosti naskytl až pád režimu. Potvrdilo se, že zdejší jámy skrývají stovky politických vězňů komunistického režimu.

Zmiňované místo však bylo neudržované, zarostlé stromy a náletovými keři. Existenci jam napovídala jen často až metr pod úroveň terénu propadlá půda, neboť kosterní pozůstatky a rakve během let vyhnily a několik pater beden se tak postupně propadalo stále víc.

Roky usilovné práce

Stanislav Stránský si proto vytyčil dlouhodobý úkol - zjistit jména pohřbených a celé místo důstojně upravit.

Na počátku přitom znali jen čtyři jména. Jako první se objevil epitaf popraveného prvorepublikového agrárnického poslance Stanislava Broje, který zde vztyčila jeho rodina. Kromě kněze Toufara a dalších dvou popravených však nikdo netušil, kdo přesně zde leží. Některé fámy mluvily až o tisícovkách lidí.

Stránský a jeho kolegové proto kromě manuálně i finančně náročné úpravy terénu trávili volný čas i na úřadech, v archivech či na ministerstvu vnitra. Snažili se dát dohromady seznam popravených.

"Trvalo nám to několik let, než vzniklo čestné pohřebiště III. odboje," řekl iDNES.cz Stránský. Po letech práce se jeho skupině podařilo místo zušlechtit, mrtvým vztyčit pomníky, seřazené přesně podle data úmrtí.

Trápí ho pouze, s jak malým zájmem o památku obětí komunistického režimu se setkává. Na každoroční pietní shromáždění zve vždy různé pražské školy, často ale přijde jen učitel s pěti až deseti žáky. "Chtěl bych vyzvat hlavně mládež. Když se chtějí vydat někam na vycházku, ať se jdou podívat do Ďáblic, je to krásné okolí Prahy. A na zdejším hřbitově leží ti, kteří položili své životy za to, abychom dnes mohli v klidu žít," konstatoval Stránský.

A diví se dnešním snahám o uznání titulu "třetí odboj". Podle něj už oficiálně existuje. "Já jsem za ten okamžik označil den, kdy vláda uznala název ´Čestné pohřebiště III. odboje´," říká spokojeně.

Na ďáblickém hřbitově jsou pochovány ostatky 207 politických vězňů umučených a popravených mezi lety 1948 a 1959. Stejně jako ostatky sedmatřiceti dětí.

Adam B. Bartoš iDnes.cz 12.3.2008

---

Evropský soud zamítl stížnost Brožové-Polednové

Štrasburský soud potvrdil odsouzení 89leté za justiční vraždu

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku zamítl stížnost 89 leté bývalé československé žalobkyně, která prosazovala popravy bojovníků za demokracii v padesátých letech. Sedmičlenná porota ve Štrasburku se jednomyslně shodla na platnosti verdiktu českého soudu o justiční vraždě, který byl nad Ludmilou Brožovou-Polednovou vynesen v září roku 2008.

Během odvolání ve Štrasburku právník Brožové-Polednové Vladimír Kolář napadl rozhodnutí českých soudů a argumentoval, že chování bývalé žalobkyně nebylo tehdy protiprávní, a zdůrazňoval, že soudní systém porušil její právo na spravedlivý proces tím, že vynesl rozsudek až po šedesáti letech.

Ve svém verdiktu ze šestého června se Evropský soud vyjádřil, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nemůže být použita na tento případ. Vysvětlil, že úmluva nemůže poskytnout ochranu pro zbavování se politických oponentů skrze tresty smrti udělené na základě procesu, který očividně porušuje základní práva na spravedlivý soud, a obecně právo na život. Soudci rozhodli, že její stížnost na nespravedlivý proces u českých soudů je neopodstatněný, a také odmítli její argument, že ve zinscenovaném procesu pouze plnila příkazy svých nadřízených.

Rozhodnutí soudu bylo "jednohlasné a konečné", což znamená, že již není možné se proti rozsudku odvolat. Brožová-Polednová byla původně odsouzená k šesti letům vězení, poté byl ale její trest zkrácen na polovinu a nakonec získala amnestii.

Prezident Václav Klaus udělil Brožové-Polednové milost a její propuštění loni v prosinci se přičítá na vrub jejímu pokročilému věku a špatnému zdravotnímu stavu. Kdyby nedostala milost, byla by stejně propuštěna letos v březnu, v případě předčasného propuštění po odpykaní si dvou třetin trestu.

Předseda Konfederace politických vězňů (KPV ČR) Stanislav Stránský řekl, že vítají verdikt Evropského soudu pro lidská práva, a že Brožová-Polednová neměla být nikdy propuštěna.

"Zločinec"

"Nezasloužila si milost," řekl. "Je to zločinec a bude jím až do smrti. Že se nestyděla popravit další ženskou!" Stránský řekl, že "absolutně odmítá" názor prezidenta Klause k tomuto případu a dodal: "nejsem jediný. Mnoho právníků, advokátů a soudců je se mnou zajedno."

Dále sdělil, že kdo má jiný názor, bude jistě sympatizantem komunistického režimu. "Původní verdikt soudu byl správný, ale příliš mírný. Byla zdravá – pouze její právník z ní udělal Lazara – a verdikt za neoprávněnou vraždu měl být minimálně deset let," řekl Stránský.

Brožová-Polednová je jedinou žijící žalobkyní z pěti, kteří poslali aktivistku Miladu Horákovou – dnešní národní hrdinku – do cely smrti v červnu roku 1950 spolu s dalšími třemi na základě smyšlených obvinění o konspiraci za účelem svržení komunistického režimu. Další byli obviněni ze spoluúčasti na spiknutí za účelem obnovení kapitalismu, údajné špionáže a spolupráce s "vlastizrádci" v jednom z nejvíce neblaze proslulých případů komunistické éry. Když byla Horáková poslána na šibenici, Brožová-Polednová podle svědků řekla popravčím "Nelamte jí vaz. Uduste tu svini a ty ostatní taky."

Stránský řekl, že by mohl bývalé prokurátorku omilostnit pouze kdyby ukázala lítost za své činy. "Kdyby se jenom jedinkrát omluvila, ale to ona nikdy neudělala," řekl. "Pořád trvala na svém, že Horáková byla odsouzena spravedlivě."

Dodal, že na počátku dvacátého století se v bývalém Sovětském svazu za komunistického režimu "věznili lidi i na 70 let a více a nikdo nepolitoval nikoho, i když onemocněli. Proč bychom nyní měli my být shovívaví?"

Stránský porovnal zkušenosti svých kolegů – ze čtyř tisíc politických vězňů z konfederace a jejich příbuzných – se zkušeností Brožové-Polednové z východního bloku vězení ve Světlé nad Sázavou, což podle něj "není žádné vězení, ale spíše hotel. Dostala jídlo pod nos a bylo o ní postaráno. Jen se tam procházela jako milostpaní."

ECHR rejects Brožová-Polednová's appeal

Strasbourg court upholds 89-year-old's conviction for judicial murder

The European Court of Human Rights has rejected an appeal by an 89-year-old former Czechoslovak state prosecutor who pushed for a democracy campaigner's execution in the 1950s.
The seven-judge panel in Strasbourg also unanimously ruled to uphold the Czech court verdict of judicial murder handed down to Ludmila Brožová-Polednová in September 2008.

During the Strasbourg appeal, Brožová-Polednová's lawyer Vladimír Kovář attacked the Czech courts' decisions, arguing Brožová-Polednová's behavior was not unlawful at the time and insisting the justice system had breached her right to a fair trial by taking proceedings against her 60 years on.

In their ruling July 6, the European Court said the Convention on the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms could not be applied to her case. It explained the convention could not provide protection to the elimination of political opponents through death penalties imposed on the basis of proceedings that evidently breach the right to a just trial, and principally the right to life.

The judges ruled her claim of unfair treatment at the hands of the Czech courts was unsubstantiated, and also rejected the argument that in the show trial she only fulfilled orders given to her by her superiors.

The court said its decision was "unanimous and final," meaning she has no further legal recourse to appeal her conviction.

Originally sentenced to six years, Brožová-Polednová's sentence was later halved after two amnesties were applied to her case.

Brožová-Polednová was then pardoned by President Václav Klaus and released last December in a decision attributed to her ill health and advanced years. Without the pardon, she may still have been freed this March if early release had been applied after she served two-thirds of her sentence.

Stanislav Stránský, chairman of the Confederation of Former Political Prisoners (SBPV), said his group welcomed the ECHR verdict and said Brožová-Polednová should never have been released.

'A villain'

"She does not deserve any pardon," he said. "She is a villain and will be until her death. How dare she execute another woman."

Stránský said he "absolutely disagreed" with Klaus' opinion on the case, claiming, "I am not alone. Most lawyers, advocates and judges I know share my opinion."
He further suggested anyone who thought otherwise could be accused of harboring sympathy for the former communist regime.

"The first court verdict was correct, but still rather moderate," Stránský said. "She was healthy - only her lawyer made her look like Lazarus - and the verdict for unjustified murder should have been at minimum 10 years."

Brožová-Polednová is the only surviving prosecutor of five who sent activist Milada Horáková - today a national hero - to her death in June 1950 along with three others, based on trumped-up charges of conspiring to overthrow the communist regime. Ten others were also convicted of being part of a conspiracy to restore capitalism, of alleged espionage and of cooperation with "traitors" in what became one of the most notorious show trials of the communist era. When Horáková was sent to the gallows, Brožová-Polednová was reported in an eyewitness note as telling the executioners, "Don't break her neck on the noose. Suffocate the bitch - and the others, too."

Stránský said he could only conceive of clemency for the 89-year-old if she had the courage to show remorse for her actions. "If only she apologized at least once, but she has never done that," he said. "She always kept insisting that Horáková was punished righteously."

He noted that since the early 20th-century beginnings of the former Soviet Union, the former communist regimes had been "imprisoning people for more than 70 years and never took any remorse if people were ill or anything else. Why should we be kind now?"

Stránský contrasted the experience of his members - who number some 4,000, including former political prisoners and their relatives - with that of Brožová-Polednová at the geriatric wing of east Bohemia's Světlá nad Sázavou prison, which he said was "not a prison at all [but] more of a hotel. ... She was fed and taken care of, and strolled around like a madam."

speakonline.cz