Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

"Ztratit svobodu je jednoduché, vybojovat svobodu zpět je těžké a jak se ukazuje, udržet svobodu je daleko nejtěžší," řekl na slavnostním setkání ke Dni boje za svobodu a demokracii náměstek primátora města Ostravy Dalibor Madej (ODS). Při příležitosti vzpomínkové akce u státního svátku promluvila také předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová.

Akce, kterou pořádala Konfederace politických vězňů-pobočka Ostrava ve vstupní hale ostravské radnice, se zúčastnilo na 120 účastníků, především seniorů. Právě zde - u pamětní desky obětem zla - položili osobnosti města Ostravy ale také předsedkyně Konfederace politických vězňů ČR Naděžda Kavalírová a další účastníci věnce a kytice květů.

Madej: Kauzy nám dělají medvědí službu

Náměstek Madej poukázal na to, že kauzy, které jsou v poslední době hodně vidět, dělají politikům medvědí službu a jemu osobně hodně vadí. Prohlásil, že sám šel do politiky proto, že chtěl něco změnit a věří, že slušných politiků je na české politické scéně daleko více.

Poslankyně parlamentu ČR Jaroslava Wenigerová (ODS) ve svém vystoupení připomněla, jak před rokem na stejné akci spolu s předsedou ostravské pobočky Konfederace politických vězňů Leo Žídkem vyslovila naději, že bude co nejdříve přijat zákon o protikomunistickém odboji. "Nakonec v této podobě, na které jsme spolupracovali s Konfederací politických vězňů přijat nebyl, i když ta původní verze byla velmi dobře připravena. Po volbách do Senátu došlo k přeskupení politických sil," řekla Wenigerová a poděkovala konfederaci za vstřícnost a kompromisní řešení další podoby zákona. Zdůraznila, že je dobře, že zákon nakonec přijat byl, protože je to dobrý signál pro mladou generaci.

Věřím v bezpečný domov pro budoucí generace

Předsedkyně Konfederace politických vězňů ČR Naděžda Kavalírová zdůraznila, že stále čekáme na naplnění svých představ, které se zrodily na Národní třídě před 22 lety. "Za tu dobu prošla naše společnost obrovskými proměnami politickými, hospodářskými i morálními. Nebylo to mnohdy lichotivé. Věřím, že v této zemi, kde je náš domov, zvítězí opět nezkompromitovaná společnost, která vytvoří bezpečný domov budoucím generacím," řekla Kavalírová.

Historik Petr Šimíček připomněl charakteristiku třetího odboje v historických souvislostech. Význam třetího odboje porovnal s významem prvního a druhého odboje, které byly velmi důležité v první a druhé světové válce.

Program slavnostní akce, kterou slovem provázel Leo Žídek, obohatil svým vystoupením Ostravský dětský sbor Základní umělecké školy E. Marhuly řízený Milanem Chromíkem. Na konec Dne boje za svobodu a demokracii zazpívali všichni účastníci akce spolu s dětským sborem hymnu ČR.

Parlamentní listy 17.11.2011

---

Politický vězeň: Docela mě děsí, jak prezident pošilhává po Moskvě

Člen Konfederace politických vězňů Zdeněk Růžička (86) byl jako politický vězeň v padesátých letech zavřený deset a půl roku. Odpracoval si tuto dobu v uranových dolech, díky čemuž už nemohl mít nikdy děti. Původně byl i se svým bratrem Miroslavem za odbojovou činnost v Bochalově skupině, největší na Ostravsku, odsouzen na 14 let. Bratr Miroslav dostal o dva roky více a když ho na amnestii v šedesátých letech pustili, do tří let po propuštění z vězení zemřel. Měl čtyřicet let.

"Bochal byl odsouzen a popraven s Horákovou a tady v Ostravě padly celkem čtyři tresty smrti. Ti lidé pak byli skutečně po roce popraveni," zavzpomínal pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Růžička, který jako vyučený soustružník pracoval celý život na dráze.

"Už na vojně jsem viděl, jaké začínají vládnout poměry, a to, jak se komunisté začali prosazovat, se mi nelíbilo. Najednou začali být nadhodnocováni nad ostatní. Ve Frenštátě byla například zřízena škola důstojnického dorostu, kde měli všelijaké vymoženosti, lepší stravu atd. To už nastupovala nová elita. Tehdy sloužili v armádě zahraniční vojáci, které generální štáb posílal k jednotlivým útvarům. To byli chlapi frontou zoceleni a měli úplně jiný přístup k lidem. Ale komunisté se na ně začali zaměřovat, obviňovat je, že chtějí zaprodat republiku, a tak je pomalu likvidovali a posílali do civilu. Pak je obvinili, že chtějí utéct, nebo že se s někým spolčují. Takto likvidovali vojáky z povolání, letce, kteří bojovali v Anglii. Už v té armádě bylo jasně vidět, kam to spěje. To byla pro mne motivace, že bych se měl do něčeho zapojit a postavit se proti tomu zlu," řekl dále redakci Zdeněk Růžička.

Podle jeho slov je důležité, aby mladá generace věděla, jaké metody komunisté používali a co se tady dělo. "Mladí lidé se musí dovědět, že svoboda nespadla sama o sobě z nebe. Muselo se o ni bojovat a mnoho lidí za to položilo život. Nic v životě není zadarmo," uvedl pamětník.

Pro nás, kteří jsme zažili Masarykovu demokracii, je to velkým zklamáním

Současná politická situace a žabomyší války mezi politiky se mu nelíbí. "Uvědomme si, kdo tady zakládal ty dnešní politické strany. Vždyť to byli všichni z prognostického ústavu. Byl tam Komárek, byl tam Randsdorf a další. A tak se všichni tito lidé, kteří byli oporou komunistické avantgardy, zaktivizovali a ujali se politické a posléze ekonomické moci. Dnes, když si to tak vezmete, jsou komunisté všude. Všechny posty mají obsazené i v Radě Evropy, jsou jako komisaři, mají tam svoji frakci. A ve všech politických stranách jsou kmotři, kteří to řídí. Tak jsme se dostali do skutečně nezáviděníhodné situace. Lidí se oprávněně zlobí, když vidí jak to tady vedou, že se snaží jen něco urvat pro sebe. A to napříč politickým spektrem. Najít dnes člověka, který by šel do vysoké funkce a mohl byste dát za něj ruku do ohně, je téměř nemožné. Dostane se do prostředí, kde se sám nemůže prosadit a jeho okolí ho semele. Situace je hodně špatná."

Pan Růžička pokračuje: "Pro nás, kteří jsme zažili Masarykovu demokracii, je to velkým zklamáním. Dnes bojuje jeden právní názor proti druhém, politici lžou, vzájemně se napadají, často bez důkazů, jen aby jeden druhého pošpinili. To je politický marasmus a já se nedůvěře občanů vůbec nedivím. Pro lidi, kteří těžce shánějí práci, je to hodně frustrující. Do toho se blíží krize a pokud se bude nadále propouštět, zákonitě vzniknou sociální nepokoje. Vždyť rozdíly mezi bohatými a chudými jsou obrovské a pořád rostou," uvedl Zdeněk Růžička pro ParlamentníListy.cz, který nikdy v životě v žádné politické straně nebyl. Vysvětluje to tím, že jeho rodiče pocházeli z českomoravské vysočiny, kde lidé měli svůj mravní kodex a přísně dbali na jeho dodržování. "V tom jsme byli vychováváni. Vždy jsem se zajímal o věci kolem sebe a nepotřeboval jsem, aby mne někdo oblboval frázemi. Jak začali nastupovat k moci komunisté, slibovali, že bude ráj na zemi. A opak byl pravdou, šlo jim jen o to, jak manipulovat s lidmi. A sovětský vliv, který tady byl, byl mocný," řekl Růžička.

Můžeme jen vzpomínat na zlaté časy, kdy lidé byli lidmi

Podle něj byla masarykovská demokracie trnem v oku ostatním okolním státům. "Oni neměli takového člověka jako byl Masaryk, který by dokázal ideály, které hlásal, také uvést v život. Neříkám, že bylo všechno ideální. Také byla krize, ale státní úředníci, policie, politici měli úžasnou úroveň. Zatímco dnes je zcela běžné, že když se někdo dostane k úřadu, ihned si hrábne pod sebe a dělá si přátele, které pak využívá. Tenkrát to nebylo, to se nedrželo, netolerovalo. Můžeme jenom vzpomínat na ty krásné zlaté časy, kdy lidé byli ještě lidmi," vzpomíná Zdeněk Růžička, který se v Ostravě narodil a považuje se za ostravského "chachara".

Z východu může nějaké nebezpečí hrozit

Ale z návratu komunistů, který předpovídají někteří prognostici v současné době, nemá strach. "V té formě, jak to bylo, určitě ne. Jen mám trošku obavu, když vidím, jak prezident Klaus začíná pošilhávat do Moskvy a říkat, že se nesmíme dívat jenom na západ, ale musíme se dívat také na východ. Tam nějaké nebezpečí může hrozit. Rusové se podle mého názoru nesmířili s tím, že přišli o tu velkou říši, kterou měli," uzavřel pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Růžička.

Parlamentní listy 17.11.2011

---

Velel mlátičkám na Národní. Nyní Danišovič míří do čela svazu chovatelů

Bývalý šéf zásahu proti studentům ze 17. listopadu 1989, Michal Daničovič, se pravděpodobně stane předsedou Českého svazu chovatelů.

Před dvaadvaceti lety, v pátek 17. listopadu, pplk. Michal Danišovič rozkázal svým podřízeným, aby davu na Národní třídě nedovolil dostat se zpět na nábřeží a došlo k masakru studentů.

Nyní se tento člověk snaží stát předsedou Českého svazu chovatelů. A má velké šance se jím stát, jelikož ve svazu vládnou padesátá léta, řekl současný předseda Jiří Král pro Tyden.cz. Také ještě dodal, že si vysloveně nepřeje, aby Danišovič byl předsedou a doufá v rozumný přístup delegátů. "Danišovič však úžasně manipuluje s lidmi. Pokud bude přeci jen zvolen, čeká nás obrovská ostuda," uvedl Král.

Z podplukovníka předsedou strany chovatelů

Předseda pražských chovatelů Jaromír Hrubý má podobný názor na Danišoviče, jako Jiří Král. "Danišovic měl dávno lézt kanálama, ne kandidovat. Veřejnost se teď může dohadovat, že svaz je baštou tisíců estébáků," uvedl. Regionům však ale velitel z Národní nevadí. Pražané si ale odhlasovali, že Danišovičovi svůj hlas nedají.

Ačkoliv chovatelé nejsou politickou organizací, sdružují tisíce lidí včetně mládeže. Kdyby se stal Danišovič předsedou, bylo by to podobné, jako kdyby se gestapácký velitel zásahu proti studentům ze 17. listopadu 1939 stal po válce například šéfem Klubu československých turistů, myslí si chovatel Tomáš Sousedík, spoluautor petice, která nesouhlasí s Danišovičovou kandidaturou.

Sám Michal Danišovič, se k otázkám týkajících se jeho kandidatury nechtěl vyjadřovat.

Parlamentní listy 19.11.2011

---

Kam se starými strukturami

Marxistka Dvořáková a listopad 1989 jako věrná kopie února 1948.

Nikdy jsem nebyla marxistkou, uvedla v rozhovoru pro MF Dnes (9.11.) předsedkyně akreditační komise ministerstva školství Vladimíra Dvořáková. Do KSČ prý v druhé polovině 70. let vstupovala s nadějí, že změna je možná jen zevnitř a že musí dojít ke generační výměně. Dvořáková se pokouší čtenáře MF Dnes přesvědčit, že angažmá v KSČ nebylo něčím, za co by se měla stydět. Nikde ani sebemenší náznak pokání.

Když se 17. listopadu 1989 hroutí režim, vrací se prominentní komunistka Vladimíra Dvořáková ze stáže v USA. Přilétá právě včas, aby byla u toho a mohla se zapojit do boje o udržení pozic. V roce 1992 vydává společně s Jiřím Kuncem a Miroslavem Ransdorfem útlou knihu s názvem Staré struktury a lustrace v novodobých dějinách.

V kapitole nazvané "Kam se starými strukturami" se tito autoři zabývají přechodem autoritativních režimů k demokracii a při tom automaticky řadí k těmto autoritativním režimům také totalitní Československo.

Totalitní režimy 20. století vznikaly na rozdíl od těch autoritativních na základě jasných ideologických konceptů. Základním rysem mnohem brutálnějšího totalitního systému je vláda jedné strany a centrální plánování veškeré hospodářské činnosti. Režim nemůže mít absolutní kontrolu nad činností obyvatelstva, ale má takové ambice. Na tom se nic nezměnilo ani po Stalinově smrti.

Pohádce o tom, jak v době okupace (kolonizace) země cizí mocností chtěla jakási Vladimíra Dvořáková vstupem do KSČ měnit politický systém, dnes neuvěří ani malé dítě. Protikomunistické demonstrace v listopadu 1989 neváhá přirovnat k džinovi vypuštěnému z lahve. Nejvíce jí vadí, že na místo původního požadavku nahrazení politické loajality odborností nastoupily po roce 89 požadavky mravní bezúhonnosti. Již se prý nehledali pouze komunisté na čelných místech, ale i bývalí komunisté a všichni, kdo spolupracovali s režimem. Lustrační zákon znamenal podle Dvořákové nejen cestu zpět k nedemokratickému zřízení, nýbrž i skok rovnýma nohama do diktatury. Podle Dvořákové by nikdo neměl být odstraňován a vylučován ze hry na základě lustrací, ale pravidla hry by měla být nastavena tak, aby všichni dostali šanci.

Dvořáková dělá, jako že neví nic o tom, že členství v KSČ bylo také přímou kolaboraci s okupační mocností.

Vladimíra Dvořáková byla do roku 1989 prominentkou komunistického režimu, jinak by asi sotva mohla vyjíždět na dlouhodobé stáže za oceán. Náhlý přerod bývalých komunistů v nejhorlivější zastánce dodržování demokratických principů po roce 1989, prozrazuje hlavně jejich obavy z hrozící ztráty dosavadních privilegií. Text, v kterém Dvořáková hájí pozice bývalých komunistů, jen přizdobila frázemi o obavách o osudy polistopadové demokracie.

V závěrečné kapitole knihy vylíčil Miroslav Randsdorf hrůzy mcarthismu v USA na počátku 50. let v duchu standartní komunistické propagandy. Dnes, když už víme, že v nejvyšších státních úřadech v USA pracovaly již za války stovky sovětských agentů, jejichž jména jsou dnes známa na základě materiálů Venona, působí Randsdorfův příspěvek obzvlášť odpudivě.

Nebyli to tvůrci lustračního zákona, kdo přispěl k převýchově bývalých komunistů v demokratickém duchu. Právě naopak, byli to zejména postkomunisté, kteří nejlépe využili nových ekonomických a politických institucí k prosazení svých zájmů. Ovlivnili tím mnohdy velmi neblaze další vývoj české polistopadové demokracie. Katastrofický scénář Dvořákové z roku '92 se nenaplnil. Nové křivdy, kterých se obávala, nenastaly. Právě naopak, staré křivdy a zločiny zůstaly díky bývalým komunistickým soudcům nepotrestány. To Dvořákové nevadilo. Hlavní bylo, aby se bývalí komunisté uplatnili i za nového režimu. To se jim beze zbytku podařilo.

Díky tomu v ČT můžeme sledovat bezobsažné komentáře komunistické politoložky Dvořákové. Problém z názvu hlavní kapitoly "Kam se starými strukturami" byl vyřešen. Starým strukturám nikdo nezkřivil ani vlas na hlavě a mnozí se podobně jako Dvořáková mohli stát profesory, aniž by k tomu potřebovali nějaké zvlášť oslnivé kvalifikační předpoklady.

Jiří Kubík Neviditelný pes 15.11.2011

---

Vítězové sametové revoluce s rudou knížkou

Zemědělství, lobbing, poradenství - to jsou oblasti, ve kterých si nomenklatura bývalého režimu a její potomci uchovali nejvyšší vliv. I dvacet dva let po revoluci se předlistopadové konexe hodí, samy o sobě ale úspěch v byznysu nezaručí.

Miroslav Štěpán, někdejší člen předsednictva ÚV KSČ, sedí za stolem a dává pokyny po telefonu. "To mu neříkej, vyslechni ho... Já nechci, abys něco sliboval, ty bys to stejně nesplnil..." naléhá. Po chvíli přiznává, že si volal s Lubomírem Ledlem, členem pražského zastupitelstva za KSČM, místopředsedou kontrolního výboru. Znají se z předlistopadových partajních a mládežnických struktur.

Není to jediná Štěpánova vazba do současné pražské politiky. Jak sám připouští, velmi dobře se zná i s vlivným lobbistou Romanem Janouškem.

Štěpánův život je příběhem člověka, který se navzdory stigmatu vysokého komunistického aparátčíka dokázal v nových poměrech dobře rozkoukat. A podobných lidí, i když v minulosti nestáli tak vysoko, byly stovky.

Jejich příběhy jsou názornou ilustrací studie brněnského sociologa Iva Možného s příznačným názvem "Proč tak snadno". Týká se pádu komunismu v listopadu 1989. Ten Možný nepřičítá žádné konspiraci, ani domácí, ani hře KGB a CIA. Ale faktu, že nomenklaturní elity, zejména vedoucí pracovníci obchodních, finančních a výrobních organizací, obnovení kapitalismu nijak nebránily. Naopak.

Chtěly proměnit za léta nashromážděný kulturní a sociální kapitál, jinými slovy znalosti a známosti, na kapitál skutečný. "Tento zájem byl kruciální, všechno ostatní se od něj odvíjelo," tvrdí Možný. Proměna spojená s převlečením kabátu představovala nejlepší způsob k tomu, aby si společenský vliv udrželi i jejich potomci. Sázet delší dobu jen na politiku bylo za komunismu s jeho periodickými prověrkami a čistkami riskantní.

Dnes už to žádná výhoda není

Náskok "starých struktur" na začátku transformace z hlediska zkušeností a obchodních kontaktů lze těžko zpochybnit. Hlavně během prvních "kilometrů" podnikatelského maratonu byla tato výhoda znát. Někteří "rudí byznysmeni" byli rychle předběhnuti, jiní v pelotonu vytrvali dodnes, byť už ne na prvních příčkách. Silné zastoupení zprvu měli ve strojírenství a chemii, déle si udrželi vliv zejména v oblasti zemědělství, v současné době se z jejich potomků hojně rekrutují lobbisté.

K těm vytrvalejším patří například bývalý člen federální vlády Marián Čalfa, nyní advokát, bývalý náčelník StB Alojz Lorenc pracující v Bratislavě pro finanční skupinu Penta či bývalý šéf SSM Martin Ulčák, který spoluvlastní největší síť trafik a také se jako poradce silně angažuje v oblasti energetiky či strojírenství.

"Já svůj byznys nemám postavený na starých vztazích, jsem přesvědčen, že z nich bylo možné těžit tak maximálně do roku 1995. Dnes už se na nikoho z těch takzvaných starých struktur obrátit ani nemůžete, ti lidé jsou již dávno pryč. Jste na širém moři a musíte plout sám," reaguje Ulčák, který byl jedním z mála ochotných se na toto téma vůbec bavit.

K těm, kteří měli na začátku transformace určitý náskok, patřili lidé z šedé ekonomiky. V českých poměrech především veksláci, taxikáři, řezníci či zelináři, dodavatelé nedostatkového zboží. Také ti mohli mít zájem na změně režimu, v němž by mohli zlegalizovat "nastřádané" peníze. Do té doby jim nezbývalo než závidět jejich maďarským kolegům, kteří díky "gulášovému socialismu" (socialismus se značně liberálními prvky) a volnějším poměrům v Budapešti konkurovali tamním stranickým a vládním veličinám.

"Já už více věřím v morálku těch starých komunistů než různých bývalých číšníků z Václaváku, kteří dnes tahají za nitky ekonomiky," říká šéf velké domácí firmy, který v této souvislosti nechce být jmenován.

Jiří Pšenička, Josef Pravec, Jan Štětka iHNed.cz 15.11.2011

---

Proč tak snadno...

Esej Iva Možného překvapuje především pronikavým vhledem do problému, absencí politických frází a moralizování a poctivou snahou postihnout motivy vedoucí k převratu. Analýza a interpretace, to jsou největší přednosti tohoto útlého textu, který nám o pozdně normalizační společnosti řekne daleko více než mnohasetstránkové historické studie. Nutno podotknout, že tuto úvahu psal Možný už v roce 1991. Přesto dodnes neztratila nic, ze své naléhavosti a její závěry jsou dosud nepřekonané.

Už v předmluvě Možný nastiňuje (z odstupu 10 let) základní úskalí transformace 90. let – nedostatek morálky, lépe řečeno občanské morálky, nadvládu "klanové morálky" a individualismu. Postuluje základní paradox 40leté vlády kolektivistické ideologie – navzdory oficiálnímu kolektivismu byla pozdně normalizační společnost společností extrémně individualizovanou.

V úvodní části stati se Možný věnuje teoretickým problémům sociologie, především vztahu funkcionalismu a marxismu, přičemž ačkoli nepřijímá funkcionalistická hlediska bezvýhradně, ukazuje, že je produktivní tyto metody aplikovat na výzkum rodiny. Dále popisuje proměny rodiny v socialistickém režimu 50. až 80. let. Všímá si především proměn rodinných hodnot v závislosti (či v interakci) na oficiální ideologii. Konstatuje značný rozdíl mezi oficiálně deklarovaným kolektivismem a faktickým odmítnutím tohoto kolektivismu rodinou (ve většině případů). Po krátkém období budovatelského ethosu došlo ke zhroucení iluzí a rodinné hodnoty pak existovaly ve dvojím diskursu: oficiálním, kde se mluvilo o nutnosti kolektivismu a v neoficiálním, faktickém zdůraznění autonomie a soudržnosti rodiny vůči zbytku společnosti. Rodina se stala základní ekonomickou jednotkou prostředkující kariérní vzestup a čerpání benefitů pro jedince. Velice nosná je jeho teze o konzumerismu socialistické společnosti jakožto přímého důsledku politických poměrů neumožňujících "konzervovat" či formalizovat rodinné zisky. Postuluje také teorii "kvazivlastnických" vztahů v rámci socialistické ekonomiky, které jsou typické pro nomenklaturu. Oficiální struktury začaly velice brzy prorůstat a tunelovat neoficiální rodinné sítě, přičemž míra parazitování těchto neoficiálních rodinných mafií nakonec přispěla k zhroucení celého systému.

Další nesmírně zajímavou tezí je reflexe disidentské společnosti očima "šedé zóny". Možný nesentimentálně poukazuje na skutečnost, že z "lidové" perspektivy jsou disidenti jen zvláštní formou elity (s daleko vyšším kulturním a sociálním kapitálem), přičemž akcentuje jejich faktickou materiální nezávislost na režimu. Tuto tezi je ovšem nutné korigovat, platí sice pro disidentskou (pražskou) elitu, nikoli ovšem pro "okresní" disidenty, žijící stranou zájmu západních médií, bez podpory morální, ale především materiální. Možný také relativizuje morální hranici mezi disidenty a technokraty, kteří sice přisluhují režimu, ale nenávidí ho. Míru konformismu nelze absolutizovat ve smyslu stanovení "penza slušnosti", které by bylo závazné. Odkazuje na Bergerovu morálku pravdy a morálku zodpovědnosti.

Zhroucení starého režimu nevnímá v první řadě jako výsledek politického tlaku "těch dole" vůči "těm nahoře", ale jako logickou transformaci systému, který nevyhovoval ani jedněm, ani druhým. Malá ekonomická výkonnost systému vedla k nutnosti angažovat se prostřednictví rodinných sítí v šedé ekonomice, kde ovšem platidlem za zboží byly protislužby. Rozšiřování prostoru neoficiální ekonomiky vedlo k energeticky náročné výměně služeb, na čemž nakonec ztratili zájem i ti, kteří disponovali zdroji. Popisuje tři úrovně trhů (politický, technokratický a ten běžný), první dva druhy jsou privilegované a jsou pleněny takže na třetí úrovni už téměř nic není k sehnání. Neoficiální ekonomika si podle možného vytvořila vlastní pravidla a rituály, které se blížily formám archaické ekonomie (Možný poukazuje na výzkumy P. Bourdieua u severofarických Kabylů). Typickými rysy takového systému je ostrakizace zisku, resp. jeho pečlivé skrývání, ritualizace každodenního života, formalizace pracovního výkonu (nikoli produktivita, výkon, ale "dělat, že dělám"), neprůhlednost systému a vysoká energetická náročnost na jeho udržení. Možný místy překračuje hranice svých úvah směrem k širším tématům – snaží se například postihnout odlišnou reflexi stalinské industrializace v nerozvinutých krajinách Ruska a Střední Asie a v průmyslovém Československu (odlišná úroveň vývoje determinuje odlišnou reakci – v prvním případě spíše kladnou). Uvažuje také nad motivy přijetí socialistické ideologie u valné části intelektuálů (snaha obnovit rajský stav sjednocené společnosti).

Analýza socialistické byrokracie odhaluje její těžkopádnost a špatné (tj. dvojí – státní a stranické) řízení. Podle Možného došlo k degeneraci systému, který přes svou impozantní velikost postupně ztratil schopnost činu (a tedy i represe). Etos nomenklatury se po srpnu 1968 soustředil jen na uchování privilegií a výhod, a když už je systém nemohl zajistit, bylo třeba ho změnit. Možný sumarizuje několik cílů vládnoucí elity: 1. zbavit se závislosti na sociálním kapitálu (na rozdíl od peněz je kontextuálně vázán), 2. obnovit instituci soukromého vlastnictví (tím dát svým kvazivlastnickým právům formální rozměr), 3. zprůhlednit vztahy mezi ekonomikou a politikou a z toho vyplývající 4. změnit způsob ovládání z brutálního donucení silového na jemnou dominanci ekonomickou, 5. modernizovat správu, 6. opatřit dominanci leskem a 7. dosáhnout samoreprodukovatelnosti nového systému. Zde Možný upozorňuje, že tento bod se podařilo naplnit jen částečně, neboť radikálnost změn v listopadu 1989 šla dalece za zájmy starých elit. Možný se snaží "převlečení kabátů" vidět v pozitivním optimistickém duchu, totiž že konec konců otevírá prostor svobody.

Ivo Možný: Proč tak snadno... Některé rodinné důvody sametové revoluce.
Sociologický esej, Praha, SLON 1999

ÚSTR

---

Na okraji Bratislavy odhalili symbolickou železnou oponu

[Celou zprávu ČTK si přečtěte ZDE] 17.11.2011