Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Udavači za minulého režimu nás pronásledovali na každém kroku. Jakmile se člověk trochu vymykal profilu standardního občana bez vlastního názoru, mohl si být jist, že na podobného člověka někde narazí. Dokument "Nikomu jsem neublížil" režiséra Pavla Křemena, který ČT2 vysílá ve čtvrtek 24. února od 20:00, se zabývá právě tímto fenoménem a snaží se tak odpovědět na otázku, jakým způsobem důstojníci StB vyhledávali a přesvědčovali budoucí agenty. Nebo jak často se stávalo, že vytipovaný člověk odmítl podepsat tajnou spolupráci, případně kolik si agenti za předávání požadovaných zpráv vydělávali a jak s odstupem času svoji práci hodnotí. A co dnes, cítí někdejší důstojníci StB vinu?

Co člověk, to jiný příběh, jiné okolnosti. Vesměs se ale všichni shodují v jednom: Nikomu jsem neublížil. Na estébácký problém tak režisér nahlíží očima těch, kteří mají se svou minulostí trochu problém, a tak trochu se berou jako oběti režimu, nikoli ti, kteří režimu přisluhovali. Jednotlivé příběhy vypovídají o tom, že každého člověka a jeho osud je potřeba posuzovat samostatně a že neplatí mnohdy aplikovaná kolektivní vina. Nicméně občas obhajoby agentů mohou působit jen jako sebeobranný manévr, o čemž vypovídá například vyprávění herce Jana Skopečka, jenž vysoudil na ministerstvu vnitra omluvu za to, že byl mezi spolupracovníky StB. Když mu ale publicista ukáže jím podepsaný dokument, na kterém udává jméno kolegy, který rozšiřoval mezi herci román Souostroví Gulag – Skopeček se zarazí: "Já jsem to nebral jako udání..."

Dokument, v němž kromě agentů a bývalých důstojníků StB hovoří novinář, historik a psycholog, se snaží vyhnout černobílému a povrchnímu pohledu na tolik odsuzované agenty StB. Popisuje je totiž jako lidi, kteří na spolupráci přistoupili často ze strachu o své děti, budoucnost. Motivy osudného podpisu byly různé a dnešní soudy o tom, kdo byl zbabělec a kdo hrdina, jsou často ošidné.

Kolář: "Za peníze od nich se daly koupit věci na motorku."

Jednou z klíčových postav dokumentu je režisérův kamarád Jaroslav Kolář z Ústí nad Labem, který poprvé v životě otevřeně a podrobně mluví o své práci pro Státní bezpečnost, o vztazích, které panovaly mezi ním a jeho řídicím orgánem, i o okolnostech, za jakých se stal v samém závěru roku 1989 spícím agentem.

Kolář, který se pohyboval mezi pankáči a ekologickými aktivisty, na spolupráci přistoupil, a stal se tak zřejmě nejmladším agentem obávané StB. "Za peníze od nich se daly koupit věci na motorku," říká v dokumentu o své spolupráci Kolář. "Zavolal mi domů nějaký pán, ať přijdu na krajskou správu," začíná svou zpověď Jaroslav Kolář, který slib spolupráce podepsal v únoru 1987, tedy ve svých sedmnácti letech. Pracovníka StB "Milana" tehdy zajímali především jeho kamarádi pankáči. Tajná policie mu naznačila, že jednak ví o jeho problémech ve škole, ale že by mu mohla také v řadě věcí pomoci. Nátlak i vidina protekce za dobrodružnou práci vykonala své a Kolář slib spolupráce podepsal. Dostal krycí jméno "Michal".

A proč zrovna Kolář? Pro komunistickou policii byl dobrým zdrojem ze severočeského pankáčského a později ekologického hnutí. "Oni mě brali jako jednoho z nich, nikdo netušil, že sem estébák. Nikomu jsem ale vědomě neublížil. Nikoho nezavřeli," tvrdí Kolář. Sám Kolář se stal po roce 1989 novinářem, poslední roky se ale živí už jen jako dělník v jedné z ústeckých továren.

Jiný pohled na věc může být i ten, že si člověk zpočátku myslel, že napomáhá zlepšení systému: "Mně přišlo, že potřebují slyšet, jak to v tom státě doopravdy vypadá," vzpomíná na své postoje Petr Rádl.

Vydírání - normální metody práce

Film popisuje často brutální metody, jakými komunistická tajná policie své spolupracovníky často získávala. Neštítila se fyzických útoků, vyhrožování i vydírání. "Každý měl nějaké problémy v práci, nevěry, obchod s valutami," vypočítává kompromitující skutečnosti bývalý důstojník Stb Jaroslav Lamr. "Sexuální orientace, kolik máš milenek. Buď nám to řekneš, nebo se rozvedeš. To jsou normální metody práce," jde v cyničnosti ještě dál další někdejší důstojník komunistické tajné policie Jaromír Ulč.

Režisér Pavel Křemen v dokumentu vyzpovídal tři bývalé důstojníky StB a necelou desítku těch, kteří byli vedeni jako agenti či tajní spolupracovníci. Metody práce StB komentují historici Petr Blažek, Radek Schovánek a Jindřich Marek a psycholog Slavomil Hubálek.

A co vlastně ti lidé tehdy podepisovali?

Díky dokumentu, který Kolář ukázal na kameru, to víme naprosto přesně: "Zavazuji se dobrovolně spolupracovat s federální československou rozvědkou a odpovědně plnit všechny úkoly, které mně budou v zájmu obrany Československé socialistické republiky uloženy."

Lucie Strašíková ČT24 24.2.2011. Obsahuje videoreportáž Petra Fischera.

[Celou zprávu ČTK si přečtěte ZDE 15.2.2011]

Před rokem 1989 se Jaroslav Kolář z Ústí nad Labem pohyboval mezi pankáči a ekologickým aktivisty. Právě proto si ho komunistická tajná policie vyhlédla. Na spolupráci přistoupil a stal se tak zřejmě nejmladším agentem obávané StB. "Za peníze od nich se daly koupit věci na motorku," říká o své spolupráci Kolář v novém dokumentu Nikomu jsem neublížil režiséra Pavla Křemena.

"Zavolal mi domů nějaký pán, ať přijdu na krajskou správu," začíná svou zpověď Jaroslav Kolář, který slib spolupráce podepsal v únoru 1987, tedy ve svých sedmnácti letech. Pracovníka StB "Milana" tehdy zajímali především jeho kamarádi pankáči.

Tajná policie mu naznačila, že jednak ví o jeho problémech ve škole, ale že by mu mohla také v řadě věcí pomoci. Nátlak i vidina protekce za dobrodružnou práci vykonala své a Kolář slib spolupráce podepsal. Dostal krycí jméno "Michal".

"Rozhodně jde o poměrně vzácný příklad, kdy tak mladý člověk byl veden už v kategorii agent," řekl iDNES.cz historik Prokop Tomek.

Oficiální směrnice sice nestanovovala věkovou hranici pro spolupráci s StB, její důstojníci ale měli raději už "vyzrálejší" osobnosti. "Samozřejmě že primárním motivem bylo prostředí, ve kterém se možný agent pohyboval. Na druhou stranu se StB bála, že opravdu mladý člověk by neudržel tajemství a vše prozradil," popisuje praxi Tomek.

Nikdo nic netušil

Kolář ve filmu otevřeně popisuje všechny výhody, které mu spolupráce s StB přinášela. Za své zprávy dostával peníze, celkem několik tisíc korun, a policie mu zařídila i odklad nástupu na vojnu.

Pro komunistickou policii byl prostě dobrým zdrojem ze severočeského pankáčského a později ekologického hnutí. "Oni mě brali jako jednoho z nich, nikdo netušil, že sem estébák. Nikomu jsem ale vědomě neublížil. Nikoho nezavřeli," tvrdí Kolář, který podle vlastních slov všechna obvinění ze spolupráce i po roce 1989 "zahrál do autu".

Dokument, který odvysílá Česká televize 24. února ve 20:20, bude asi tedy pro jeho okolí velkým překvapením. Kolář se totiž delší dobu pohyboval mezi špičkami tehdejšího českého ekologického hnutí, ze kterého se řada lidí dostala i do politiky.

Sám Kolář se stal po roce 1989 novinářem, poslední roky se ale živí už jen jako dělník v jedné z ústeckých továren.

Film popisuje často brutální metody, jakými komunistická tajná policie své spolupracovníky získávala Neštítila se fyzických útoků, vyhrožování i vydírání. "Každý měl nějaké problémy v práci, nevěry, obchod s valutami," vypočítává kompromitující skutečnosti bývalý důstojník StB Jaroslav Lamr.

Vydírání? Běžná praxe

"Sexuální orientace, kolik máš milenek. Buď nám to řekneš, nebo se rozvedeš. To jsou normální metody práce," jde v cyničnosti ještě dál další někdejší důstojník komunistické tajné policie Jaromír Ulč.

Dokument se snaží vyhnout černobílému a povrchnímu pohledu na tolik odsuzované agenty StB. Popisuje je totiž jako lidi, kteří na spolupráci přistoupili často ze strachu o své děti, budoucnost. Motivy osudného podpisu pak byly různé a dnešní soudy o tom, kdo byl zbabělec či hrdina, jsou často ošidné.

"U Jaroslava Koláře oceňuji, že svou spolupráci popisuje otevřeně. Narozdíl od tisíců další agentů StB, kteří se naopak snaží vše zapírat a ještě se soudí, že jsou na seznamech spolupracovníků tajné policie neoprávněně," řekl ke vzniku dokumentu režisér Křemen.

Jiří Šťastný
iDnes 15.2.2011