Navigace |
Zpravodajské služby v nové demokracii Titul: Zpravodajské služby v nové demokracii Kniha představuje ucelený přehled transformace zpravodajských služeb bývalého komunistického Československa na zpravodajské služby demokratického státu v 90. letech 20. století, značnou pozornost věnuje odrazu dobových událostí v médiích. Jedná se přitom o první vědeckou monografii v češtině na dané téma s takto souhrnným záběrem. Pro napsání své práce shromáždil autor velké množství podkladů a dat. Zvláště důležitou část pramenů tvoří rozhovory s osobami, které se různým způsobem účastnily transformace československých zpravodajských služeb (František Bublan, Oldřich Černý, Luboš Dobrovský, Jan Duchek, Juraj Kohutiar, Jiří Műller, Jan Ruml, Andor Šándor, Jan Schneider, Petr Zeman). Výsledkem je přehledný analytický náhled na celou problematiku. Autor věnuje hlavní pozornost civilní kontrarozvědce, neopomíjí však ani další zpravodajské služby a do práce zařadil i kapitolu nastiňující peripetie slovenského vývoje. Karel Zetocha (*1977) působí na Univerzitě obrany v Brně, kde se věnuje problematice vojenské bezpečnosti a přednáší v rámci kurzů kariérního vzdělávání důstojníků Armády České republiky. Absolvoval Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně – obory Politologie a Mezinárodní vztahy a evropská studia. V současnosti je studentem doktorského programu katedry politologie téže fakulty, kde taktéž přednáší v rámci oboru Bezpečnostní a strategická studia. Předmluva Pád komunistických režimů střední a východní Evropy a s ním spojený konec studené války byl na mezinárodní úrovni bezpochyby největší událostí druhé poloviny dvacátého století. Výrazné změny nastaly nejen v celosvětovém mezinárodním měřítku, ale také na úrovni jednotlivých států. K nejmarkantnějším přeměnám došlo ve státech, které se zbavily nedemokratické vlády a usilovaly o vládu demokratickou, která by se přiblížila standardům známým z tradičních demokracií. Změnu režimu provázela výměna politických elit, nastolení nového způsobu výběru vlády, reforma státních institucí, změna formy vlastnictví či zásadní přeorientování zahraniční politiky státu. Ačkoli v České republice bezpečnostní složky nebyly vnímány jako rozhodující témata pro politickou soutěž, jednalo se o tematiku, jíž byla věnována značná pozornost, a docházelo zde k celé řadě ostrých politických střetů. K nejkontroverznějším tématům patřila problematika zpravodajských služeb, na které bylo nahlíženo prostřednictvím zkušenosti se Státní tajnou bezpečností (StB), což k tématu přitahovalo značnou pozornost. Emocionální reakce spojená se Státní bezpečností mnohdy přehlušila věcná témata transformace zpravodajských služeb v novém demokratickém režimu. Téměř dvacet let od změny politického režimu v Československu nastává vhodná doba ke komplexnímu zpracování tehdejších událostí s dostatečným odstupem od dobových sporů a normativní předpojatosti. Cílem této knihy je předložit pokud možno objektivní pohled na problematiku transformace zpravodajských služeb po změně režimu. Téma transformace zpravodajských služeb bylo dosud zpracováno pouze částečně, komplexnější studie v českém jazyce dosud chybí. Problematika transformace zpravodajských služeb se skládá z celé řady podoblastí, které budou dále specifikovány. Hned na počátku je však třeba jasně konstatovat, že v knize je věnována minimální pozornost tématu vyrovnání se s minulostí a fungování Státní bezpečnosti. Problematika spolupráce se Státní bezpečností a formování nového politického systému představuje značně rozsáhlé téma, které by si zasloužilo samostatné zpracování a které do značné míry přesahuje hranice této knihy. Věnujeme jí pozornost pouze v té části, kde měla přímý dopad na fungování zpravodajských služeb nového režimu. Do takto vymezených mantinelů se nevejde ani problematika očisty státních institucí a politických stran od spolupracovníků Státní bezpečnosti. Velmi omezený prostor je proto věnován přijetí, fungování a dopadům tzv. lustračních zákonů. Vyrovnání se s působením Státní bezpečnosti jistě bylo jedním z nejdůležitějších politických témat počátku devadesátých let, které má důležitý morální rozměr. Fenomén morálky je však velmi obtížně uchopitelný, a proto problematika z normativní oblasti není součástí této knihy. Otázky nejsou kladeny způsobem: Je správné, aby ve zpravodajských službách demokratického státu působili příslušníci Státní bezpečnosti?, ale například: Jaký dopad měla přítomnost příslušníků Státní bezpečnosti na fungování služeb? Odstřižení bezpečnostních složek (hlavně zpravodajských služeb) od jejich předchůdců bylo jedním z prvních cílů demokratických sil. Proces formálního a personálního přerušení kontinuity zpravodajských složek byl relativně brzy ukončen, avšak společenské téma působení příslušníků Státní bezpečnosti zůstalo nadále otevřené. Mohlo pak být zneužíváno v mocenském boji či k odvedení pozornosti od jiných oblastí. K problematice Státní bezpečnosti je proto přistupováno s maximální obezřetností, podle možností autora bez morálních předsudků a pouze v souvislosti s fungováním zpravodajských organizací demokratického státu. Text této knihy mohl být zpracován díky podpoře katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde autor textu od roku 2004 působil v rámci interního doktorského studia. Neméně významnou byla podpora a prostor pro práci, které poskytl Ústav strategických a obranných studií Univerzity obrany v Brně, který je v současné době autorovou domovskou institucí. Významným impulsem pro práci na studii bylo udělení grantu od Vzdělávací nadace Jana Husa, která v roce 2007 podpořila projekt Reforma zpravodajských služeb a transformace politického systému: Česká republika, jehož nejvýznamnější součástí je zpracování a publikace monografie. Kvalitně zpracovat studii transformace zpravodajských služeb od roku 1989 by nebylo možné bez laskavého přispění respondentů. Jejich informace získané prostřednictvím společného rozhovoru byly pro autora cenným podkladem k pochopení problematiky evoluce zpravodajských služeb v České republice a Československu. Jednalo se o Františka Bublana, Oldřicha Černého, Luboše Dobrovského, Jana Duchka, Juraje Kohutiara, Jiřího Müllera, Jana Rumla, Jana Schneidera, Andora Šándora a Petra Zemana. Všem respondentům patří dík za jejich ochotu podílet se na projektu a za čas, který tomu věnovali. Cennými poznámkami z oblasti transformace politických režimů přispěl Jan Holzer. Na konečné podobě práce se taktéž významně podílel vedoucí práce a školitel v rámci doktorského studia Miroslav Mareš. Zvláštní dík patří Petru Zemanovi za pečlivou odbornou recenzi textu. Obsah I. Úvod II. Civilní kontrarozvědka – Československo III. Civilní kontrarozvědka – Česká republika IV. Civilní výzvědná služba V. Vojenské zpravodajské služby VI. Slovenská zkušenost VII. Závěr Seznam respondentů pro rozhovory České tajné služby: nové výzvy Zpravodajské služby představují pro veřejnost populární téma. Vděčí za to především bázi, na které pracují - fenomén utajení přitahuje pozornost a zároveň klade vysoké nároky na uzavřenost. Díky tomu se otevírá prostor pro spekulace a zjednodušující schémata, často umocněná řadou populárních knižních nebo filmových zpracování. Ve skutečnosti je činnost tajných služeb o poznání prozaičtější. Jde především o orgány státní správy - byť pracující ve specifických oblastech a se specifickými informacemi -, a proto jejich práce vyžaduje vysokou míru profesionality. Nová demokracie Kvalitní publikací, která se sice nevěnuje systematicky zpravodajské práci jako takové, ale zevrubně analyzuje transformaci českých zpravodajských služeb v posledních letech, je kniha Karla Zetochy Zpravodajské služby v nové demokracii. Autor se pustil do zpracování poměrně rozsáhlé a obsažné tematiky změn polistopadových struktur v bezpečnostních a rozvědných složkách Československé, respektive České republiky. Publikace se v řadě ohledů dotýká i některých v nedávné době diskutovaných problémů, například odtajnění svazků spolupracovníků a agentů StB. K tomu je nezbytné věnovat na úvod pozornost několika problémovým bodům. Předně je třeba vysvětlit jeden častý lapsus provázející problematiku zpravodajských služeb, totiž ztotožňování nebo zaměňování práce agenta a zpravodajce. Zatímco "zpravodajec" je u patřičné organizace (výzvědné, nebo protivýzvědné) zaměstnán, je tedy ve služebním poměru a je vázán služebním slibem, agentem je spolupracovník, který je získáván tajnou službou ke spolupráci v rozličných oblastech. Zaměstnanec zpravodajské služby neplní nutně klasické "špionážní" úkoly, jak zpravodajskou práci vnímá populární kultura; kromě operativní práce se zaměstnanci zpravodajských služeb nacházejí na pozicích analytiků, popř. logisticky zabezpečují chod organizace. Stejně tak jsou pro zpravodajskou službu nepostradatelní školení technici. Agent "pouze" dodává informace, popř. plní jiné úkoly, a za svou spolupráci je (především) finančně kompenzován. Nicméně požadavky, které jsou kladeny na pracovníky zpravodajských služeb (vysoká inteligence, specifické psychické vlastnosti nebo čistý trestní rejstřík) splňovat nemusí (v kontrastu k situaci ve Spojených státech, kde slova "agent" nebo "zvláštní agent" znamenají služební zařazení, pozn. aut.). Pro bližší pochopení transformačních procesů zpravodajských služeb je také důležité zmínit princip fungování Státní bezpečnosti. Ta během zhruba čtyřiceti let existence prošla řadou strukturálních proměn. Podstatné je, že převzala sovětský model. To znamená, že jako represivní rameno vládnoucí strany kontrolovala prakticky všechny bezpečnostní sbory a zpravodajské služby. Čili zahrnovala nechvalně známé složky k potírání opozice, dále standardní bezpečnostní útvary, rozvědku a nelogicky i vojenskou kontrarozvědku. Pouze Československá lidová armáda si v rámci jedné ze správ Generálního štábu ponechala ve vlastní kompetenci vojenskou výzvědnou službu. Karel Zetocha složitý transformační proces úspěšně vysvětlil a připomněl řadu nešvarů a kauz, které byly s reformou českých tajných služeb spojeny. Na samotném konci publikace podnikl i krátký exkurz k situaci u slovenských sousedů. Proces transformace českých tajných služeb stále není u konce. V nedávné době byla několikrát diskutována možnost reformy, která je spojena s otázkou, nakolik české zpravodajské služby a jejich organizační uspořádání odpovídají bezpečnostním výzvám doby a potřebám s ohledem na závazky k zahraničním partnerům a organizacím, ve kterých je Česká republika integrována. Vzhledem k politickým nezdarům poslední doby, jež vedly k sestavování vlád, které buď neměly dostatečně silný mandát, nebo čas problematiku transformace zpravodajských služeb otevřít a řešit, by proto i Zetochova publikace mohla být pro hypotetickou příští vládu podnětným impulsem. Čeští "Bondové" V současné době má Česká republika tři zpravodajské služby: Bezpečnostní informační službu (civilní kontrarozvědka), Úřad pro zahraniční styky a informace (civilní výzvědná služba) a Vojenské zpravodajství (vojenská zpravodajská služba zahrnující rozvědnou i protivýzvědnou část). Vojenské zpravodajství, jak název napovídá, je armádní zpravodajskou službou. Současným ředitelem je generálporučík Ing. Ondrej Páleník. Jak bylo řečeno, VZ slučuje někdejší Vojenské obranné zpravodajství a Vojenskou rozvědku. V současné době je pod VZ přímo podřízená 601. skupina speciálních sil. Úřad pro zahraniční styky a informace plní roli civilní rozvědky. To neznamená, že by příslušníci rozvědky byli jako BIS "civilisty", popř. že by při výkonu své práce nebyli bezprostředně ohroženi některými objekty zpravodajského zájmu. Výraz "civilní" vyjadřuje odlišení od vojenské zpravodajské služby a často také to, že "civilní" zpravodajské služby bývají podřízeny civilnímu orgánu - ministerstvu vnitra, zahraničí nebo jsou resortně nezávislé. V řadě věcí je práce ÚZSI shodná s aktivitami Vojenského zpravodajství, zejména pokud jde o bezpečnostní zpravodajství s cílem eliminovat teroristické hrozby. Na rozdíl od VZ se ÚZSI více zaměřuje na politické zpravodajství a ekonomickou rozvědku. ÚZSI je podřízen ministru vnitra, což je jedna z věcí, která bývá kritizována. Jedná se o dědictví reformy českých zpravodajských služeb; na počátku 90. let byla zahraniční rozvědka z důvodu zdráhání se ministerstva zahraničí podřídit ji tomuto úřadu provizorně podřízena ministerstvu vnitra a tento "provizorní" statut jí zůstal dodnes. ÚZSI je taktéž službou, která doposud nemá vlastní zákon. Příslušníci se řídí Zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Ředitelem služby je plk. Ing. Ivo Schwarz. Bezpečnostní informační služba zastupuje funkci civilní kontrarozvědky. Nepracuje tedy vně území České republiky, ale dovnitř. Analyzuje příchozí potenciální i existenční bezpečnostní hrozby, snaží se jím předcházet, podílí se na zpravodajské ochraně záležitostí týkajících se důležitých bezpečnostních a ekonomických zájmů státu, sleduje aktivitu zpravodajských služeb cizích států na území ČR a sbírá informace o domácím organizovaném zločinu nebo politických extremistických hnutích. Zde se činnost služby částečně překrývá s činností Útvaru odhalování organizovaného zločinu. Na rozdíl od ÚOOZ je činnost BIS výhradně zpravodajská, služba nemá žádné výkonné pravomoci, nemůže zatýkat a služební zbraň mohou její příslušníci ze zákona použít jen v případech krajní nouze, kdy jsou ohroženi na životě, nebo zdraví (což analogicky platí i pro ostatní zpravodajské služby). V čele BIS stojí gen. Jiří Lang. Ústřední roli v celém zpravodajském systému ČR hraje vláda. Vláda určuje, jaké konkrétní informace mají být v rámci zpravodajského systému získávány, a to jak z dlouhodobého, tak krátkodobého hlediska. Zastřešující roli hraje Bezpečnostní rada státu (BRS) jako stálý pracovní orgán vlády pro koordinaci problematiky bezpečnosti České republiky a přípravu návrhů opatření k jejímu zajišťování. V čele BRS stojí předseda vlády, jejími dalšími členy jsou místopředsedové vlády, ministr vnitra, ministr zahraničních věcí, ministr obrany, ministr průmyslu a obchodu a ministr zdravotnictví, jakož i guvernér České národní banky, předseda Správy státních hmotných rezerv a vedoucí Úřadu vlády České republiky. Právo účastnit se zasedání BRS má i prezident republiky. Oblast zpravodajských služeb má na starosti stálý orgán BRS, kterým je Výbor pro zpravodajskou činnost (VZČ). Jeho úkolem je koordinace činnosti zpravodajských služeb ČR a plánování opatření k zajištění zpravodajské činnosti a spolupráce příslušných státních orgánů. Předsedou výboru je předseda vlády, místopředsedou ministr vnitra, členy jsou místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí, ministr zahraničních věcí, ministr obrany, ředitelé zpravodajských služeb ČR a vedoucí Úřadu vlády České republiky. VZČ má svůj sekretariát, který se kromě organizační a administrativní činnosti podílí na zpracování odborných koncepčních dokumentů. V rámci zpravodajského systému ČR ovšem neexistuje ústřední analytika, popř. kancelář ústředního výkonného koordinátora všech služeb, obdobně, jako například v USA Office of the Director of National Intelligence. Kvalitní služby V nedávno vysílaných Otázkách Václava Moravce, které byly přenášeny z vojenské základny v Kábulu v Afghánistánu, vystoupil současný ministr obrany ČR Martin Barták a zmiňoval mimo jiné i otázku transformace českých zpravodajských služeb. Jedná se o diskusi, která se vede více jak dva roky, zatím bez viditelných výsledků. Zároveň jde o diskusi, která nás nutí k zamyšlení, nakolik jsou některé otázky v ní obsažené opodstatněné. Jestliže je kritizována například nelogická podřízenost vnější zpravodajské služby resortu pro vnitřní záležitosti státu (ministerstvo vnitra), je velmi problematické dožadovat se změny jen kvůli "netradičnosti" takového spojení, pokud vztah zahraniční rozvědka - vnitro funguje. Musí být známy a formulovány jasné cíle a důvody. Z hlediska zefektivnění činnosti služeb v boji proti terorismu je obhajován krok k vytvoření dvou služeb - výzvědné a protivýzvědné. Rozvědka, pod pracovním názvem "Národní zpravodajská služba", by sloučila Vojenské zpravodajství a ÚZSI, kontrarozvědka BIS a protivýzvědnou součást Vojenského zpravodajství. Argumenty jsou jasné: zmíněná efektivita a ekonomická stránka. Tento scénář má jednu základní vadu. Obě rozvědky se považují za svým způsobem elitní organizace a organizační zmatky v podobě slučování služeb vojáků a "civilistů" hrozí vyvoláním nejistoty, odchodem kvalitních lidí a v neposlední řadě ohrožením efektivního chodu služby. Ekvivalentní sloučení kontrarozvědek obsahuje nelogický prvek - vojenská kontrarozvědka by byla vyjmuta ze struktur Vojenského zpravodajství, se kterým byla zákonem č. 153/1994 Sb. sloučena. Neméně problematickou oblastí je kontrola zpravodajských služeb parlamentem. Posun debaty o reformě zpravodajských služeb směrem k posílení kontrolních mechanismů parlamentu by neměl velký smysl, protože tato kontrola v podstatě nefunguje. Praktická stránka věci dnes vypadá tak, že kontrolu zpravodajských služeb provádí parlamentní bezpečnostní výbor a zvláštní podvýbor pro zpravodajské služby. Dále existují tři komise kontrolující BIS, Vojenské zpravodajství a Národní bezpečností úřad (který ale nemá statut zpravodajské služby). Úřad pro zahraniční styky zvláštní kontrolní komisi nemá, i když jeho rozpočet parlament schvaluje v rámci rozpočtu ministerstva vnitra. Zatímco BIS a VZ s poslanci komunikují prostřednictvím svých ředitelů, kontrola ÚZSI se omezuje jen na neformální vztahy. Parlamentní kontrola nezřídka vážně narušuje autonomii služeb, která je podmínkou jejich úspěšného fungování. Poslanci a senátoři často nemají potřebné znalosti a vhled do problematiky zpravodajských služeb, někdy dokonce ani takový, aby mohli posoudit a zhodnotit skutečné finanční potřeby prostřednictvím schvalování jejich rozpočtu, což je jeden ze způsobů nepřímé kontroly. Na druhou stranu by rozšíření kontrolních pravomocí parlamentu mohlo způsobit, že k utajovaným skutečnostem budou mít přístup lidé bez patřičných bezpečnostních prověrek. Rozpornost v zákonodárné kontrole zpravodajských služeb je dále umocněna dvojkolejností legislativy; podle zákona č. 153/1994 Sb. je parlament informován prostřednictvím vlády, zatímco na druhé úrovni je vykonávána přímá parlamentní kontrola prostřednictvím samostatných parlamentních komisí (zákony 154/1994 Sb., 289/2005 Sb.; více zde). Jedná se o další věc, kterou je potřeba vydiskutovat a systematizovat. Závěr Zpravodajský systém ČR je stabilní a fungující. Některé legislativní a ekonomické otázky ovšem vyvolávají tlak na jeho reformu, která se v současné době nachází v čistě teoretických rovinách. Vidíme dvojkolejnost některých zákonů, které se zpravodajských služeb dotýkají. Snaha zkvalitnit zpravodajskou práci vede k úvahám některé z nich vzájemně sloučit. Slučovací schéma nabízí v zásadě dva modely: existenci rozvědky a kontrarozvědky (tvořené v obou případech vojenskými i bezpečnostními složkami) a paralelní existence civilní a vojenské služby, přičemž každá bude zahrnovat výzvědné a protivýzvědné součásti. Nevýhodou prvního schématu je nejistá budoucnost: VZ i ÚZSI mají stabilní kádry a vzájemné slučování by mohlo vyvolávat řevnivost, v důsledku ohrožující kvalitu a objektivitu zpravodajské práce. Druhé schéma, tj. slučování ÚZSI a BIS se jeví problematické z toho důvodu, že by bylo nutné sjednotit služby s odlišnou působností. Paralelní existence rozvědky a kontrarozvědky v jedné organizaci není novinkou, koneckonců tak funguje současné VZ a na podobné bázi i slovenská SIS. Oba případy mají určitou tradici, zatímco "násilné" slučování české civilní rozvědky a kontrarozvědky v jednu službu by mohlo přinést zmatky a "čekací lhůtu" nutnou k tomu, aby se nový systém "zaběhl". Diskuse o slučování jsou často poznamenány dílčími zájmy bez toho, aby se odpovídalo na skutečné otázky, zda je nějaký model slučování nutný i z jiného (praktického) důvodu, než je ten, že se něco "zdá být" lepším řešením. Takto je diskuse prakticky omezena výhradně na spor mezi horizontálním a vertikálním slučováním, respektive neslučováním, zatímco se například vůbec nebere v úvahu budoucnost SIGINTu. Signálové zpravodajství, tedy způsob sběru informací spočívající v monitorování, záchytu a vyhodnocování elektronického vyzařování (zjednodušeně odposlechy), je dnes zajišťováno Vojenským zpravodajstvím a ÚZSI. Je na místě otázka, zda by zefektivnění chodu českých služeb neprospělo právě sjednocení SIGINTu. Modelovým příkladem je americká NSA, agentura zabývající se výhradně rádiovým zpravodajstvím a ochranou federální komunikace. V řadě zemí funguje radiová rozvědka jako samostatná organizace. Tento scénář by ovšem znamenal vznik další služby. Alternativní možností je zachování současného stavu, spojeného s vytvořením koordinačního "výkonného direktorátu" všech zpravodajských služeb, tedy kanceláře analogické s americkou Office of the Director of National Intelligence včetně institutu výkonných inspektorátů jednotlivých zpravodajských služeb, které by omezily nejasnosti ve věci parlamentní kontroly. Taková možnost by ovšem zároveň žádala systémové změny směrem k posílení většinových politických prvků. Ondřej Šlechta, Revue Politika 16.5.2010 Od Administrátor v 2010-06-05 21:20 | Převzato z médií
|
Procházet archivHledatKdo je onlineMomentálně je online 0 uživatelů a 3 hosté.
Přihlášení |