Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Ilustrační foto.

Začíná další kapitola boje o zákaz tuzemských komunistů. Zákaz neonacistické Dělnické strany dal novou energii i tuzemské debatě o rozehnání komunistů. Verdikt nad "nácky" přitom trochu překvapivě berou jako posilu svého stanoviska stoupenci i odpůrci zákazu KSČM.

Pravidla rozpuštění

Podle ministra Michaela Kocába či senátora Jaromíra Štětiny, kteří se dlouhodobě snaží dostat zdejší komunisty na lavici obžalovaných před správní soud, ukázal rozsudek, že "to jde".

Podle právníků se však stal spíše pravý opak. "Rozsudek k Dělnické straně vlastně stanoví, co musí strana ,splnit‘, aby mohla být rozpuštěna," říká advokát Tomáš Sokol, který s vládou připravoval žalobu na Dělnickou stranu. "A KSČM to nesplňuje." Někteří právníci navíc říkají, že laťku soud nastavil již před rokem, v rozsudku, kterým napoprvé rozpuštění Dělnické strany odmítl. "Nejde jen o slova a o program, ale o to, nakolik program uskutečňují a jakými způsoby," říká Ladislav Vyhnánek z Právnické fakulty Masarykovy univerzity. A jelikož se vládě při prvním pokusu nepodařilo prokázat propojení partaje s neonacisty páchajícími násilí, nedokázala u soudu obhájit tezi, že Dělnická strana chápe násilí jako prostředek politického boje, čímž zásadně porušuje tuzemskou ústavu. Při druhém pokusu už se to vládě prokázat podařilo. "Dělnická strana byla rozpuštěna proto, že kromě svého agresivního programu už částečně přistoupila k jeho realizaci tím, že pořádala násilné akce," říká Jan Wintr z Právnické fakulty UK. "Soud tedy dospěl k názoru, že program je doveden do podoby násilné a že stát má velký problém udržet veřejný pořádek. A to se u KSČM neděje."

Nakonec stejný argument použil také Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který jakožto vrcholný orgán kontinentální justice může ještě konec partají zvrátit, když loni v červnu potvrdil rozpuštění španělské strany Batasuna kvůli jejímu provázání s teroristickou organizací ETA.

Jenže my přece z historie víme, že stejně jako nacisté v programu neříkali "vyvraždíme Židy", ani komunisté nehlásali otevřeně "vezmeme všem majetek". A uskutečňovat své cíle začali až v momentě, kdy získali moc. I soudci evropského tribunálu uznávají ve svých nálezech, že "strany, jejichž cíle odporovaly základním principům demokracie, neodhalily tyto cíle v oficiálních textech, dokud se nechopily moci", při posuzování komunistických stran s touto pravdou však příliš nepracují. S výjimkou západoněmeckých komunistů v 50. letech dosud tři pokusy evropských zemí zakázat komunistické strany štrasburský soud odmítl.

Ještě než se dostaneme k pokusu o vysvětlení této soudní velkorysosti, je nutné dodat, že pravděpodobnost zákazu tuzemských komunistů snižují i procesní komplikace. Návrh totiž může podat jen prezident nebo vláda. Hlava státu to nejspíš neudělá a kabinetu návrh obvykle předkládá ministr vnitra. Současný šéf rezortu Martin Pecina ovšem v tomto směru žádné kroky nepodniká. "Myslím, že není možné tento návrh vypracovat, nejsou důvody pro rozpuštění KSČM," říká Pecina. "Ale jsem domluvený se senátory, že až vypracují svůj návrh, tak ho vezmu do vlády." To půjde na vládu s návrhem, i když si myslí pravý opak? "Slíbil jsem jim to, tak to udělám," říká Pecina.

Senátoři v čele s Jaromírem Štětinou dnes ve spolupráci s advokátem Stanislavem Němcem zpracovávají indicie o protizákonném chování KSČM, které před časem shromáždila senátní komise pro posouzení ústavnosti KSČM. Soustředí se hlavně na projevy či programové dokumenty, v nichž podle senátorů komunisté neodmítají násilí jako politický nástroj, což je podle tuzemské ústavy hlavní podmínkou legální existence politické strany. KSČM neodsuzuje zločiny spáchané KSČ i komunisty od Číny přes Kubu až po Severní Koreu. Cílem senátorů je sestavit do konce března žalobu à la Dělnická strana, ovšem s tím rozdílem, že nebudou navrhovat rozpuštění KSČM, ale pozastavení její činnosti.

Liberální Štrasburk

Konečné slovo bude mít Evropský soud pro lidská práva, který staví svobodu slova či shromažďování výše než obavy z extremismu. Proto je velmi obezřetná v rozpouštění politických stran vůbec a těch komunistických zvláště. Za více než půl století své existence kývl soud pouze na zákaz dvou partají – vedle zmiňované Batasuny to byla ještě turecká islamistická strana Refah Partisi. Jak v kauze tureckých komunistů před dvanácti lety, tak u jejich rumunských (2003) a bulharských (2006) kolegů však ve Štrasburku naopak zrušili rozhodnutí národního soudu rozpouštějícího tyto strany. "Navzdory tragické minulosti se k existenci komunistických stran po pádu železné opony soud staví dosti vstřícným způsobem," shrnuje v analýze rozhodování soudu advokát Roman Barinka. "Namísto represivní strategie zaujal liberální postoj."

Konkrétně: Turci argumentovali názvem "komunistická" – a soudci řekli, že to nestačí, pokud strana v praxi i programu respektuje demokratická pravidla, tedy politický pluralismus či všeobecné volební právo. Rumuni podložili svůj zákaz odkazy na historickou zkušenost s komunisty, na jejich odmítání změn po roce 1989 a na označování sebe sama za "revoluční politické uskupení" – na to soud opět namítl, že pokud jinak partaj respektuje demokratická pravidla, nejsou zmíněné argumenty dostatečným důvodem pro zákaz. Bulharům při registraci jejich komunistů rovněž vadily revoluční sliby. A soud znovu konstatoval, že to nestačí.

Jenže lze použít klasický protiargument – pokud bychom za komunistická dosadili nacistická, čekali bychom s rukama v klíně, až začnou své "revoluční plány" uskutečňovat? A tady ESLP argumentuje tím, že komunisté působí v řadě evropských zemí v parlamentech nebo i ve vládách. Což podle soudu znamená dvě věci: jednak je obecná společenská "poptávka" po rázném zásahu u levicového extremismu slabší než u toho pravicového a rovněž to, že obava ze skrytých cílů, které komunisté začnou naplňovat po příchodu k moci, se právě v těchto zemích neprojevuje. Čili velmi zjednodušeně řečeno – přesvědčivost volání po nutném zákazu je oslabena tím, že stejná věc nevadí v ostatních zemích.

Senátor Štětina ani advokát Němec se ovšem nenechávají odradit. "Rumuni i Bulhaři mají jiný právní systém, nemají jako my v ústavě podmínku, že strany musejí odmítat násilí," říká Němec. "A to byl měl soud respektovat."

Silvie Lauder, Respekt 7. 3. 2010