Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Na zákonu o protikomunistickém odboji a odporu mi vadí, že o tom, kdo byl jejich účastníkem, má rozhodnout státní orgán. Dnešní Ústav pro studium totalitních režimů má proto pravomoc státního úřadu získat. Kulaté razítko na osvědčení o účasti bude mít ředitel ÚSTR Pavel Žáček. Bývalému členu SSM, vystudovanému novináři, kvalitní historici z ÚSTR utekli. Zato ale ztělesňuje pohrdání ústavní zásadou, že stát se nesmí vázat na výlučnou ideologii.

Žáčkovi polehčuje to, že i mnohé zákony – lustračním počínaje a zákonem o ÚSTR konče – se této zásadě zpronevěřují. I ony slouží k zatlačení komunismu – ať už si pod tím slovem představíme cokoliv. Někdy jsou i odplatou. Hlavně ale mají získat sympatie lidí, kteří po roce 1989 odmítají – a odmítají právem! – dřívější poměry.

Více než Žáčkova osoba mě znepokojuje, že ÚSTR má rozlišit odboj a odpor podle toho, zda uzná, že uchazeč o osvědčení se účastnil ozbrojeného boje nebo činnosti srovnatelné – sabotáží, spoluprací se zahraniční rozvědkou apod.

Ústav-úřad bude moci sám uznat účastníkem odboje i toho, kdo nebojoval zbraní, byla-li jeho činnost tak intenzivní či významná, že je hoden být zařazen mezi ty, kteří násilí užívali. Jen účastník odboje – nikoliv už odporu – se uzná jako válečný veterán.

Co to je za nesmysl – válečný veterán? Copak tu byla nějaká válka? Leda tak v hlavách bratří Mašínových, ale i o tom pochybuju. V tomto srovnání a povýšení násilí na normu mravnosti je velká potupa všech, kteří – zejména po roce 1968, ale i dříve – riskovali svou svobodu a někdy i život a nenásilnou činností a s otevřeným hledím se pokoušeli měnit poměry. Je to potupa těch, kteří nebyli jen obětí státního teroru let 1949–1953, jako většina politických vězňů 50. let. Je to i zákonné uznání těch, kdož své činy ospravedlňovali politickou motivací, i když ji neměli, nebo která byla slabá či ji zkonstruovala StB.

Komunisty neuznáme

Po smrti člověka může o osvědčení pro něj požádat i právnická osoba zabývající se lidskými právy. Bojím se, že se to po mé smrti stane, a ÚSTR mi přizná titul účastníka protikomunistického odboje, podle zákona by musel. Z druhé strany nikdo, kdo byl v KSČ a pak v Chartě nebo i v kriminále, pokud mu Žáček jeho členství v KSČ neodpustí, za účastníka odporu či odboje uznán nebude.

Znám takových komunistů desítky. Takže člověk jako já, který v KSČ nebyl, získat uznání může, ale třeba Ladislav Lis (už je po smrti), který proti nespravedlnostem celý život bojoval, i jako mluvčí Charty 77 a byl za to léta vězněn, za účastníka odporu či odboje uznán být nemusí. Byl v KSČ, i když z ní byl dvakrát vyloučen.

To je útok proti Chartě 77. Zvláště při jejím zakládání a v prvních letech – později již méně – hráli vyloučení komunisté významnou roli. Smyslem senátního návrhu zákona je to popřít, hodit to do jámy pamětnice.

Jeho autoři – Pavel Žáček a Patrik Benda – vyšli z toho, že vraždy, jimiž bratři Mašínové získali peníze na motocykly a na nábytek, byly mravné, protože se dnes považují za projev antikomunismu, zatímco stálá nabídka Charty 77 k dialogu o lidských právech, adresovaná státní moci, byla pošetilostí, jež pak zabránila s komunisty řádně zúčtovat.

Když jsem koncem roku 1973 po propuštění z vězení za podvracení republiky sháněl jako 32letý strojní inženýr s šestiletou praxí po promoci práci, pochopil jsem po pár marných pokusech, že při nabídce práce musím v podnicích vysvětlovat, že Hnutí revoluční mládeže, za něž jsem čtyři roky seděl, šířilo jen letáky a že násilí jsme neužili, nepřipravovali ani nepropagovali. Dokládal jsem to rozsudkem a novinovými výstřižky a práci projektanta jsem asi na desátý pokus sehnal.

Pravda, v roce 1969 jsme i my diskutovali, proč je násilí nepřijatelné a do jaké míry máme veřejnost a normalizační moc upozorňovat, jako to dělali marxisté 19. století, že pokud se poměry nezlepší, mohou se z protestů pokojných stát násilné. Dokonce ani Palachův čin jsme v HRM neschvalovali, až na jednoho studenta, který chtěl po Palachově smrti jako pochodeň pokračovat. Rozmluvili jsme mu to.

Chvála násilí

Při zakládání Charty 77 a v průběhu 13 let její existence i při činnosti občanských iniciativ, jichž se koncem 80. let účastnily už tisíce lidí, se nenásilí, ba odpor k násilí, rozuměly už samo sebou. Svět se oproti roku 1968 změnil, nemluvě o třiceti letech, jež uplynuly od války a – také už nenásilného – převratu v roce 1948. Přispělo k tomu i zásadní odmítnutí německé skupiny Baadera a Meinhofové.

I Amnesty International si osvojovala jako vězně svědomí jen ty, kteří nepoužili, nepřipravovali a nepropagovali násilí. Procesy lidí, kteří užili násilí, jen sledovala. Od násilí se distancovala, i proto dostala v roce 1977 Nobelovu cenu míru.

Zato se činila státní moc, pomlouvala a vyráběla smyšlenky. Média psala, že jsme teroristé. Když mě Vasil Biľak v červnu 1988 pomluvil u britského ministra Davida Mellora, že jsem terorista, a ten mi to týž den večer řekl, napsal jsem Biľakovi otevřený dopis, že nemluví pravdu a že bohužel nechápe, že Charta 77 je zárukou, že ho při změně poměrů nikdo nepověsí na lucernu. On se toho vážně obával.

I StB všude hledala či konstruovala teror a násilí. Díky jejím záznamům zveřejnil premiér Topolánek, že Mašínovi plánovali atentát na Gottwalda. Ze spisu je přitom patrné, že se na to StB ptala při výslechu jejich strýce, ale ten to ani nepotvrdil. Mašínovi byli hrdinové, jejich násilné záměry proti režimu potvrzuje sama StB!

Několik měsíců před koncem mého "trestu" v roce 1973 se StB zdálo, že bych neměl být propuštěn, a obvinila mě z přípravy teroru. Sazba byla do deseti let. Měl jsem prý na Mírově instruovat propouštěné vězně, aby navštívili mé přátele z Hnutí revoluční mládeže s tím, aby z vltavského ostrova Štvanice raketami ostřelovali budovu Ústředního výboru KSČ. Stejně jako obdobně vylhané obvinění v druhém trestu (1979–1984) StB trestní stíhání nakonec zastavila, špatně to připravili.

"Odboj" po česku

Iniciátorem zákona je Konfederace politických vězňů. Její členové, vězni 50. let, jsou oběťmi státního teroru let 1949–1953, výjimečně pozdějšího. Většina nebyla trestána za činnost proti režimu, spíše jen za postoje, ba dokonce jen za to, čím byli. Téměř nikdo z nich nebojoval (či nevraždil bezbranné) se zbraní v ruce. Poznal jsem ve věznicích i v Chartě 77 i lidi, kteří byli ve vězení už v 50. letech, a dokonce i za něco, co udělali, ale byly to výjimky.

Proto má v zákoně být volný přechod mezi odporem a odbojem, aby odbojářem, a tím i válečným veteránem, vůbec někdo byl. Chartisté o to mít zájem asi nebudou, popřeli by sami sebe.

Volný přechod je tu možná i proto, aby na uznání za válečnou veteránku dosáhala i předsedkyně KPV Naděžda Kavalírová. Pomůže jí ale StB. Ve spise, který na ni vedla, uvádí, že manžela, který byl krajský soudce a pak právník na ministerstvu vnitra (!) nepouštěla na komunistické schůze a zapírala ho, když se po něm doma jeho kolegové straníci vyptávali. To má paní Kavalírová ve spise, uvádí to Wikipedie. Takhle vypadal československý protikomunistický odboj.

Stejný pohled na násilí jako Biľak a StB mají ti, kteří na uznání násilí prosazují zákon, tedy ODS a KPV, jen s opačným znaménkem. Svět je naštěstí jinde.

"Onen zákon v podstatě nemluví o tom, že by účastníci třetího odboje dostali nějaké finanční odškodnění, ale je to pro ně velmi důležité morální zadostiučinění." To řekla redaktorka veřejnoprávní České televize v reportáži ze Sněmovny. Nikoho necitovala, nýbrž vyjádřila vlastní názor, co je pro lidi, kteří chtěli měnit společenské poměry a nakonec i k té změně přispěli, zadostiučiněním. S jednou lží tedy navrhovatelé zákona už uspěli, aspoň v ČT.

Petr Uhl Právo 2.2.2010

---

Ohlas na článek

Podle Petra Uhla (dnešní Právo) je smyslem zákona o protikomunistickém odporu a odboji "znemožnit či urazit chartisty", protože o tom, kdo byl účastníkem, mají rozhodovat reakční stvůry z Ústavu pro studium totalitních režimů. Uhl v té souvislosti píše, že mají být oceněni teroristé typu bratří Mašínů (mám k činnosti bratří Mašínů své výhrady, které jsem veřejně formuloval, ale to, co o nich píše pan Uhl, mi připadá jako dost velká drzost), "zatímco stálá nabídka Charty 77 k dialogu o lidských právech, adresovaná státní moci, byla pošetilostí, jež pak zabránila s komunisty řádně zúčtovat".

Bylo by dobré si zopakovat základní fakta: v roce 1976 komunistická "ČSSR" zjevně na pokyn z ruské metropole ratifikovala dva pakty OSN o lidských právech. Zejména ten, co se týkal práv politických, by, striktně dodržován, způsobil zhroucení bolševického režimu během jednoho měsíce. Bolševičtí papaláši ovšem s obludnou drzostí sobě vlastní předpokládali, že vzhledem k totálnímu umrtvení veřejného života to všechno zůstane jen na papíře. Z tohoto hlediska byla reakce iniciátorů Charty zcela pochopitelná. Pokud nám ovšem chce pan Uhl namlouvat, že podstatou akce bylo přesvědčit Biľaka, aby si dal od Havla a od něj pomáhat při realizaci lidských práv, dělá si z nás srandu. Podstatou bylo usvědčit režim z nestoudného pokrytectví (což se podařilo) a přitom s ním pořádně zacloumat (což se nepodařilo ani trochu).

Tedy představa chartistů (mezi chartisty byla, jak Uhl správně naznačuje, většina bývalých komunistů) jako holubic s olivovými ratolestmi v zobáčcích, které přicházejí nabídnout Husákovi a spol. pomoc a spolupráci, je směšná a nevěrohodná.

Reflex

---

Nejde o urážku Charty 77

V reakci na článek Petra Uhla "Jak znemožnit či urazit chartisty" (Právo, 2. 2.) o návrhu zákona o protikomunistickém odboji a odporu je především nutné upozornit na usnesení Evropského parlamentu "O svědomí Evropy a totalitě", přijaté drtivou většinou poslanců 2. dubna 2009 během předsednictví České republiky v Radě EU. S upozorněním, že jej podpořily všechny frakce včetně sociálních demokratů, proti byli pouze komunisté.

Toto usnesení je prvním dokumentem, ve kterém Evropský parlament odsuzuje veškeré zločiny, zejména zločiny proti lidskosti spáchané totalitními a autoritářskými režimy v Evropě. Uvádí se v něm zdánlivě banální tvrzení, že pro západní Evropu byl dominantní historickou zkušeností nacismus, kdežto země středu a východu Evropy prošly dvojí diktaturou – jak nacismem, tak i komunismem. Hned v prvním bodě usnesení Evropský parlament vyjádřil úctu a uznání "všem obětem totalitních a nedemokratických režimů v Evropě", i těm, "kdo bojovali proti tyranii a utlačování". Použití pojmu "kdo bojovali" nebyl zvoleno náhodně. V rámci procesu překonávání nacismu se již v minulosti na Západě ustálil pojem "demokracie schopné se bránit", který ještě v našem povědomí chybí. A proto jsou logicky ti, kteří měli odvahu bojovat se zbraní v ruce proti nacismu, bez výhrad a přirozeně oslavováni jako hrdinové. Obdobné vnímání identických činů nám v kontextu komunistického totalitního režimu bohužel prozatím stále ještě chybí.

Zároveň je nutné připomenout, že Ústavní soud ČR svým nálezem č. 14/1994 potvrdil platnost zákona č.198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V jeho § 3 stojí, že odpor občanů proti komunistickému režimu projevovaný formou odboje nebo jinou činností byl "legitimní, spravedlivý a hodný úcty".

V obou výše uvedených dokumentech je tedy zakotven odboj i odpor proti nedemokratickým režimům. Samozřejmě tím nejsou zpochybňovány formy nenásilného odporu, zásluhy, odvaha a oběti těch, jež se tohoto odporu zúčastnili. Uznání práva na odboj, a to na odboj ozbrojený, vedený proti diktaturám, tyraniím, nedemokratickým režimům, je za určitých okolností v souladu s morálkou a s přirozeným mravním řádem. Který se mimochodem právě komunistický totalitní režim snažil rozložit a sám určovat, co je mravné a co nikoliv.

V žádném případě to však neznamená povýšení násilí pro samotné násilí na normu mravnosti. Případné přijetí zákona o odboji proto v žádném případě nemůže být potupou obětí komunistického režimu ani obětí "státního teroru let 1949–1953", ani těch, kteří "nenásilnou činností a s otevřeným hledím se pokoušeli měnit poměry", jak píše ve svém článku Petr Uhl.

Potlačování všech základních lidských práv a svobod za používání násilí ze strany komunistického totalitního režimu prostřednictvím jím ovládaných státních represívních složek byl signifikantním jevem od února 1948 do listopadu 1989. Dokonce ani není rozhodující četnost obětí v jednotlivých obdobích. O tomto teroru, násilí a bezpráví svědčí více než 267 000 nevinně odsouzených osob, a to nejen v padesátých letech minulého století.

Například na československých hranicích, kde se střílelo dokonce i v průběhu pražského jara, bylo zabito více než 340 osob. Bezohledně byly ohrožovány dokonce životy rakouských a německých občanů na jejich státním území, ve snaze za každou cenu zadržet uprchlíky zpoza železné opony na jejich cestě za svobodou a demokracií. Dokonce i ze 70. a 80. letech jsou známy stále ještě neobjasněné politické vraždy, oficiálně proklamované jako sebevraždy. Ani při této drastické formě zastrašování nepohodlných osob nešlo jen o excesy jednotlivých příslušníků represívních složek komunistického státu.

V souvislosti s odbojem proti komunistickému režimu si Petr Uhl klade otázku, zda-li byla válka. Problém je však jinde: použití násilí komunistickým režimem pro dosažení svých cílů přece vyplývá ze samotné ideologické podstaty komunismu, z jeho principu třídního boje. Třídní boj inicioval režim, založený na principu nenávisti. Státní bezpečnost, i další mocenské složky tak pod vedením komunistické strany aplikovaly v sebezáchovném zaujetí teror a násilí, a v některých případech čtyřicátých a padesátých let je vědomě provokovaly. Panu Uhlovi vadí, že administrátorem projednávaného zákona by měl být Ústav pro studium totalitních režimů. Dlouhodobě nechce vzít na vědomí, že Ústavní soud ve svém nálezu potvrdil, že postavení a činnost Ústavu pro studium totalitních režimů není protiústavní. Jinými slovy: jeho existence a působení je v souladu s hodnotovým řádem ústavy, který není neutrální, na němž ústava spočívá a jenž vyjadřuje základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti.

Ústav tak neztělesňuje, jak tvrdí pan Uhl, pohrdání ústavní zásadou, že stát se nesmí vázat na výlučnou ideologii. Ústava ČR nestojí na ideologii, ale na hodnotovém řádu, který je pochopitelně v příkrém rozporu s ideologií, na níž byla postavena komunistická ústava.

Připravovaný zákon o odboji a odporu není útokem proti Chartě 77 ani jejím signatářům. Je naopak prvním samostatným legislativním aktem, který jejich roli oceňuje. Při zakládání Charty 77 sehráli vyloučení komunisté významnou roli, píše Uhl. Já sám jsem je také poznal, zejména prof. Jiřího Hájka, kterého jsem si vážil. Šlo o jednu z mála osobností, jež si přiznávala i svoje omyly a chyby z minulosti. To je možno považovat za znak velikosti člověka, a nikoliv projev slabosti.

Nevytvářejme však dojem, že Chartu podepsali pouze bývalí komunisté, mezi signatáři byli také teolog Hejdánek, katolický teolog Zvěřina, kněží Malý, Kordík, Gombík, Zajíček, jezuita páter Lízna a v neposlední řadě matematik a filozof Václav Benda. Mezi signatáře Charty také patří desítky nestraníků, obyčejných lidí, dělníků, zemědělců.

To, co nás všechny spojovalo, bylo úsilí o respektování a dodržováni základních lidských práv a svobod. Charta 77 nebyla jen společenstvím jejích signatářů, ale otevřeným společenstvím pro všechny, kdož usilovali o cíl vytyčený jejím základním prohlášením. Znovu a znovu je nutné opakovat, že výhradně úsilí o spravedlnost nás vedlo a vede k důslednému vyrovnání se s komunistickým totalitním režimem – a nikoliv pouze se stalinismem - a součástí tohoto úsilí by měl být i výše navrhovaný zákon.

Miroslav Lehký, Právo 11.2.2010